Nejlepší úplatek jsou Pokémoni

Každý člověk má svou cenu. Jen najít, za co se dá konkrétní osoba koupit: Nabízel jsem české koruny. Nabízel jsem americké dolary. Zkoušel jsem to přes hrozby. Vše marné. Až se řešení naskytlo samo...

Říká se, že kovářova kobyla chodí bosa. A je to pravda: Ač se sám živím překlady v kombinaci čeština - angličtina, má vlastní dcerka nebyla schopna v tomto jazyce sama ani žbleptnout. Sice má angličtinu půl hodiny týdně ve škole, ale výsledky zatím jsou - mírně řečeno - neviditelné. Poslední rok jsem se proto snažil převzít výuku angličtiny do svých rukou. Jenže ouha - kde najít v rušném programu dítěte čas na pravidelné chvilky nad angličtinou? Několikrát jsme se sice už domluvili na konkrétním čase, ale realita byla vždy mnohem... realističtější... a v daný den na výuku jazyka opět nedošlo.

Zkoušel jsem jí zarazit kapesné, abych ji přiměl k většímu nadšení. Jenže peníze jsou pro ni stejně abstraktní pojem, jako pro mne, a tak se nedají použít k motivaci. Tudíž samozřejmě nezabrala ani opačná nabídka - zvýšení kapesného. Vše marné. Měla svůj vlastní nabitý program a učit se navíc doma s tátou nikdy nebylo na pořadu dne. Chtěl jsem, aby se pravidelně se mnou učila anglicky, protože to považuji za důležité a úroveň výuky ve škole je v tomto ohledu nevyhovující. Jen kdyby spolupracovala...

Na chvíli zasvitla naděje - jít na to přes její nadšení pro vše americké. Nabídl jsem jí část kapesného v dolarech. Ale i to mělo jepičí život a před angličtinou dcerka stejně dávala prioritu "důležitějším" věcem. K mým výzvám k učení zůstávala hluchá...

Děti... Mají vlastní svět. Jak jen do něj proniknout?

Dny, týdny a měsíce běžely. Dcerka mezitím stále častěji mluvila o levelech, vývojích, Charmanderovi, Bulbasaurovi, o legendách... V její třídě totiž kluci o přestávkách hrají Pokémony a do jejich sbírání se nechaly zatáhnout ve větší či menší míře i všechny dívky ve třídě...

Dcerka si dokonce v trafice koupila za své kapesné nějaké vlastní kartičky. Za dvacet korun sáček s deseti kusy. No neber to, za tu cenu: pravidelný nákup dítě hravě utáhne z kapesného.

Jako odpovědný rodič jsem se začal zajímat, o co se vlastně jedná. Zapátral jsem na Internetu a nestačil se divit:

Karta za jednu až dvě koruny? Tak to je podvod. Šunt. Důkladné ohledání dceřiných karet odhalilo různé nedokonalosti v barvě, použitém materiálu a textech:

- některé karty vypadaly jako rozostřená fotografie.
- na rozdíl od pravých karet jsou falešní Pokémoni proti ostrému světlu průsvitní, protože neobsahují mezivrstvu černé fólie.
- v popisech, za čárkou nebo tečkou na konci věty, dost často chybí mezera před dalším slovem nebo začátkem nové věty.
- nová věta klidně začíná malým písmenem.
- některá písmena chybí nebo jsou zaměněna, asi jak to někde v Číně neuměle přepisovali podle původní karty. Na kartách jsou pak slova jako "charget" (charged), "Lron" (Iron), "anu" (any), "uour" (your) apod.
- občas ani texty nepatří k danému obrázku.
- také hodnoty karet jsou zpřeházené nebo neúměrně vysoké - s tím se nedá hrát.

Všechny její karty byly padělek. Potěšilo mne, že svou hromádku napodobenin dcerka bez lítosti odhodila a praktiky vyrábění falešných Pokémonů odsoudila. Že chápe rozdíl mezi originálem a kopií.

Jenže co teď? Praví Pokémoni jsou mnohem dražší a pro děti cenově nedostupnější...

A tu jsem dostal spásný nápad: Koupil jsem sám balíček Pokémonů a uzavřel s ní dohodu: Za každý den, kdy spolu budeme dělat angličtinu, dostaneš jednu (samozřejmě pravou) kartu Pokémona.

Jak jsem napsal v úvodu, každý člověk má svou cenu. Když od někoho něco chcete, musíte zjistit, po čem touží, a nabídnout to na oplátku. Pak se setkáte s nadšenou spoluprací. Mohou to být peníze. Nebo šperky. Lichotky. Pozemek u lesa. Jakákoli protislužba. A ta správná měna v tomto případě jsou Pokémoni.

Pokémoni ("pocket monsters") jsou inteligentní bytosti vyskytující se v japonských videohrách, ve stejnojmenném kresleném seriálu a v komiksech. Hlavní postavou seriálu je mladý trenér Ash a jeho pokémon Pikachu. Seriál se odehrává ve světě, ve kterém žijí společně lidé a pokémoni. Pokémoni rozumí lidské řeči, ale nepoužívají ji. Divocí pokémoni se chovají jako zvířata, pokud je trenér pokémonů chytí, stávají se krotkými, poslouchají svého pána a společně bojují proti jiným pokémonům a trenérům, přičemž používají své konkrétní a jedinečné bojové schopnosti. Tuto strategii zachovává i sběratelská karetní hra.

Už jsem si myslel, že mne Pokémonmánie minula. Kdo by se také díval na kreslený seriál, ve kterém se v bojových situacích míhají blesky, světla a barvy tak rychle, až z toho japonské děti při sledování (než ty nejhorší scény tvůrci vystříhali) dostávaly epileptický záchvat? A vyměňovat si barevné kartičky, není to dětinské?

Jenže žáci na školách si myslí něco jiného: Pokémoni jsou stále v kurzu. O víkendu si děti ochotně přivstanou, aby v 7 ráno shlédli další epizodu seriálu, ve škole se pak nadšeně baví o tom, co viděli, vyměňují si karty a hrají s nimi... Kdo se neúčastní, není "in". A každý chce zapadnout do skupiny.

Společenský status je na základní škole stejně důležitý, jako na galavečeru přenášeném televizí.

Dcerka se na mou vějičku chytla přímo ukázkově. Karta - to je přece zcela hmatatelná odměna... :-)

Začala se najednou v angličtině snažit, sama se teď hlásí o lekci (zničehonic zvolá "íngliš!"). Anglické nápisy na kartičkách a sledování seriálu na internetu v angličtině představuje další výraznou motivaci k osvojování si tohoto jazyka. Jde jí to. Konečně postupujeme vpřed, aniž bych s ní musel bojovat...

Mám z toho radost. A ona taky:

Balíček vlastních karet se jí postupně rozrůstá a kluci brousí kolem její školní lavice jako mlsní kocouři... Pomalinku buduje svou sbírku. Všichni s ní teď chtějí vyměňovat, zatím je ale opatrná. Aby nedala pravého Pokémona za bezcenného...

Napsáno: 13. října 2010
englishagenturyzápisníkblogvýhodypřeklad švédštinaAlfréd Justitz