Pohlednice z Vídně aneb trik hodný Kaprfílda

Představte si, že držíte v ruce pohlednici a někdo, kdo ji nikdy předtím nemohl vidět, vám přesně odrecituje její text. Čte ten člověk myšlenky? Je tohle vůbec možné?

Jak k tomu došlo:

Stopujeme ve ZnojměJak už jsem zmínil dříve, byl jsem, jakožto mladý zdravý muž bez známostí u doktorů, odvelen na rok na tehdy povinnou vojnu.

Vojáci základní služby tehdy nesměli bez povolení opustit republiku. Navíc, přejet hranice nebylo tak všední záležitostí jako dnes, kdy celnice zejí prázdnotou.

Kdepak, byli jsme podezřelí východoevropané a jako s takovými s námi taky na hranicích zacházeli. Museli jsme doložit dostatek peněz na předpokládanou dobu pobytu, být schopni objasnit, kam jedeme, co tam budeme dělat, kde budeme spát...

Ještě o mnoho let později (před vstupem ČR do EU) mi například celní deklarant na letišti v Dublinu vepsal do pasu ke vstupnímu vízu poznámku, že mohu v zemi legálně pobýt jen 7 dní.

A co že to má co dělat s tou tajemnou pohlednicí?

Už se k tomu blížím. :-)

Takže, byl jsem v kasárnách a se spoluvojákem Romanem jsme se shodli, že už nám z té zelené „gumárny“ hrabe a že musíme vypadnout pryč, ale úplně pryč, někam za hranice téhle postkomunistické země, abychom se mohli aspoň na chvíli svobodně nadechnout.

Zařídil jsem nám opušťák na víkend (tenhle úspěch je na samostatný článek, téměř další kouzelnický trik), vyšli jsme z kasáren, převlékli se do civilních šatů a po vzoru cestovatele Jiřího Svobody vyrazili na stopa směrem na Vídeň.

Hranici jsme překonali hladce na zadních sedadlech auta nějakých mladých Rakušáků, přespali na mezi u dálnice a s indickými manželi za zvuků sitáru v sobotu ráno dorazili do centra Vídně a celý den tam chodili a chodili. Mohu odpovědně říci, že kdo neprošel pěšky celou Mariahilfer Straße tam a zpět s těžkým báglem na zádech, jako by ve Vídni ani nebyl...

A kdy se dostanu k té pohlednici, ptáte se?

Už to bude, nepřerušujte mne pořád! Kde jsem to přestal? Jo aha, pohlednice.

SchönbrunnA je to tady, přátelé!

Na místní poště jsme totiž poslali několik pohlednic. Jednu z nich jsme z hecu adresovali i do kasáren, desátníkovi Černouškovi.

On nám totiž nevěřil, že to dokážeme, takže tohle byl náš důkaz... :-)
 
Přespali jsme v jednom z vídeňských parků (na ta mračna pískajících komárů nezapomenu, ležel jsem s kraťasy přes hlavu a dýchal nohavicí) a v neděli, nevyspalí, poštípaní od komárů, špinaví, fyzicky vyčerpaní, zato zářící spokojeností, jsme zase dostopovali nazpátek do brněnských kasáren.

„Horák a Bláha se vrátili z emigrace!" jásali ostatní vojíni, zatímco my jsme vyčerpaně zalehli na železné kavalce se dospat...

Já a velký GoethePo tomto úspěchu jsme začali plánovat nový výlet – tentokrát pro změnu vlakem do Moskvy. Na vlakovém nádraží jsem zjistil cenu jízdenky a na konzulátu v Brně jsem u ruského velvyslance osobně ověřil, že není potřeba vízum... Ale zpět k té pohlednici:

Náhoda tomu chtěla, že jsem o několik dní později šel na centrálu pro nějaké dokumenty a paní mi k tomu chystala i poštu pro vojáky na rotě.

„Nečíst!“ – varovala mne, zrovna když vzala do ruky pohlednici z Vídně…

„Ale já stejně vím, co tam je napsáno...“ bezelstně jsem podotkl. Jak krásně mi nahrála...

Vyzývavě se usmála a otočila pohlednici textem k sobě.

„Ahoj Robi,“ začal jsem, „moc tě zdravíme z cesty do Chorvatska, stavili jsme se ve Vídni, je tu krásně. Mají tu dobré preclíky. Škoda, že tu nejsi s námi. Líbá tě mamka, taťka, ségra.“

Sebejistý úsměv úřednice povadl.

Beze slova mi zmateně předala pohlednici a nedokázala si v hlavě srovnat, jak to, že jsem právě přeříkal text, který viděla pouze ona...

Docela jsem se bavil...

No a to je vlastně všechno, milí přátelé. Jako při každém kouzelnickém představení, největší efekt má samozřejmě právě to první překvapení, kdy je publikum šokováno, ústa dokořán, oči vytřeštěné...

Po objasnění triku si už jen řekne „áháá...“

A teď už to víte i vy. :-)

Té úřednici jsem to ale nikdy neprozradil. Že jsem text jednoduše znal celý zpaměti, protože jsem si o víkendu tajně odskočil do Vídně a sám tam tu pohlednici napsal a poslal. Jen pokud se snad řízením osudu dotyčná paní dostane k tomuto článku na mém blogu, dozví se po letech, jak to vlastně tenkrát doopravdy bylo...
Napsáno: 27. října 2010
englishagenturyzápisníkblogvýhodypřeklad švédštinaAlfréd JustitzcitátyEfektivitaPenízepřekládánísci-fiúvahypřekladateléenglishagenturyvýhodyseznamknížkysoběstačnostklingon