Recenze filmu TACHO

tacho je super film Po dlouhé době jsem konečně opět zhlédl český film, o kterém stojí za to napsat samostatný  článek. Ostatně, nejsem sám, kdo v těchto dnech píše hodnocení Tacha - na internetu jsem četl již několik spěšných recenzí, které se na film dívaly z různých úhlů pohledu. Tacho, jak je vidět, v žádném případě nenechá diváka chladným... Ale teď k ději:

Co byste dělali, kdybyste se dozvěděli, že Vám zbývá možná několik měsíců života a nemáte naději na vyléčení? Přesně před tuto otázku je postaven mladý úspěšný závodník Alex. Patnáct let byly jeho světem pouze závody - a především souboje s jeho největším rivalem, Ralfem Weberem. A najednou má vše skončit? Alex se rozhodne ještě naposled s Weberem změřit síly. Pomůže mu vědomí, že už se při závodech nemusí bát o svůj život, protože stejně nemá co ztratit?

Toto je ve stručnosti úvodní zápletka filmu. A nutno říci, že velice zdařilého filmu. Mirjam a Daniel Landovi natočili snímek, který vysoce překonává povětšině unylou českou filmovou produkci posledních let, dotovanou státem. Za příslovečné peníze daňových poplatníků (i těch, co do kina nechodí) pak vznikají projekty (jsou čestné výjimky), které skutečně škoda vidět.
Ale teď se v kinech objevil soukromě financovaný film, který si nehraje na hluboké intelektuální poselství (a přitom tam myšlenka je): Tacho. Rozdíl je markantní. Po zdařilém snímku ze zákulisí divadla, Kvaska (viděl jsem pouze na koupeném DVD), Landovi tentokrát poodhalili zákulisí závodů Rally a dokázali, že i u nás dokážeme natočit film s mezinárodním záběrem a kvalitou.

A na tom nic nezmění ani filmoví kritici, kteří by rádi tento „landovský“ film zadupali do země, snad už jen proto, že za ním stojí právě duo Landa. Přitom v diskuzích pod recenzemi jsou ohlasy lidí často nadšené, komentátoři píší, jak se skvěle bavili, že to byl super relax...

Má zkušenost je stejná. Já sám jsem od Tacha nic neočekával a snad právě proto jsem byl výsledkem nadšen. Kritizovat je vždy mnohem snadnější, než přiznat klady – a nebo to sám udělat lépe. Právě proto považuji za nutné zveřejnit k oficiálním filmovým kritikám také své osobní hodnocení, napsané pro změnu za diváka.

Scénář filmu Tacho manželé Landovi prý napsali v Řecku za pouhých 5 dní (budu si tam muset zase zaletět - očividně tam líbají Můzy) a během jeho produkce název upřesnili z původního Rally a pozdějšího Dotkni se duhy na TACHO (německá zkratka pro „tachometr“), který nejvíce odpovídal žánru černé komedie.

Ve filmu hraje řada zahraničních herců, což filmu dává mezinárodní "punc". Účast herců z jiných zemí přitom u nás není dosud obvyklá (teď mne napadá například Tmavomodrý svět), spíše naopak: čeští herci si rádi zahrají v cizích filmech. Do závodů Rally ale samozřejmě mezinárodní štáb patří.

Osobně mne v Tachu nadchla i poměrně nenápadná scénka z lékařského kongresu v Johannesburgu, kde jsou  v sále namíchaní běloši, asijci i černoši  - na plátně je to sotva pár desítek vteřin, ale mezinárodní sympozium působí zcela věrohodně. Ukazuje to, jak moc tvůrcům záleželo i na méně důležitých detailech.

Dovolím si nyní malé literární odbočení: Podle Cliva Barkera, „v každém Velkém Příběhu, ať je jeho záměr sebeambicióznější a námět sebeopravdovější, je vždy místo pouze pro tři postavy: mezi válčícími králi usmiřovatel, mezi zbožňujícími se druhy svůdce nebo dítě, mezi milenci smrt. Příběhem samozřejmě mohou projít další postavy, klidně celé davy, ale vždy to budou pouze přeludy, zástupci a vzácně i odrazy těchto tří postav, kolem nichž se vše točí. Ale ani původní neodmyslitelné trio nezůstává nedotčeno - jak se příběh odvíjí, postavy ubývají, ze tří se stanou dva, ze dvou jeden, až jeviště osiří... Pokud se autoři tímto pravidlem neřídí, šidí své diváky o poslední procesí, kdy po odezpívání všech písní a odehrání všech rolí postavy jedna po druhé odchází do stínu a zapomnění. A co je nejdůležitější, platí to tak v umění, stejně jako v životě.“

Tak na tento odstavec z úvodu Imagiky, jednoho z největších děl moderní literatury, jsem si vzpomněl po shlédnutí Tacha. Protože Tacho patří k Velkým Příběhům. Ve středu dění je dvojice milenců; umírajícího závodníka Alexe (hraný samozřejmě Danielem Landou osobně) a nevyléčitelně nemocné Lucie (Olga Lounová), kterou Alex i přes její nezkušenost se závoděním prosadil jako náhradu za svého bývalého, těžce zraněného spolujezdce. Toto jsou oni Barkerovi "milenci - a mezi nimi smrt", jak jsem si s překvapením uvědomil.

Kolem této základní dvojice/trojice se odvíjí mnoho dalších příběhů souvisejících postav, které hrají herci z několika evropských zemí: Alexův manažer, rodiče Lucie, soupeři na trati, z nichž nejvýznamnější jsou Němec Weber a jeho kouzelně „přihřátý“ spolujezdec Muller, dále slovenský mafián Jožo a jeho nešťastný spolujezdec Jula, ostatní slovenští mafiáni a jejich bodyguardi... Ve výčtu nesmí chybět ani anglický tým Charlieho a Davea, kteří svou donebevolající naivitou odzbrojí i ostřílené slovenské policisty, dále jsou tu fanoušci na trati, organizátoři závodu, hosté v restauracích, účastníci lékařského kongresu v Johannesburgu a mnoho a mnoho dalších. Celé davy...

Paráda - tohle zde skutečně ještě nebylo! A víc. Při filmování se všichni herci i komparzisté museli báječně bavit...

Film má myšlenku: Základní linii tvoří touha zvítězit v náročném závodu, o to silnější, že si ústřední dvojice moc dobře uvědomuje, že další příležitost mít nebudou. A právě z této beznaděje se zrodí mocná vůle stát si za svým, jít dál, žít – a milovat. Život je o každém okamžiku, jak zní podtitulek Tacha.

Jedná se o zcela novou úroveň v českém filmu – v pozitivním smyslu slova. O podobně přelomové dílo, jako bylo například Dědictví aneb Kurvahošigutntag, který kritika ztrhala a přitom tento film patří k těm, na který se dodnes lidé s potěšením vždy znovu podívají (Bolek Polívka prý teď píše pokračování - no to jsem zvědav... :-) ).

Zamiloval jsem si jednotlivé charaktery: Cholerický Alexův manažer Levent (s neuvěřitelným gustem si jej zahrál anglický herec George Nicolas) je naprosto úžasný. Ta jeho živočišná radost, nadšení a elán - ať dělá cokoli, dává do toho srdce. V jeden okamžik seřve všechny mechaniky v dílně, aby se vzápětí rozplýval nad novým závodním autem. Jeho chování může působit chaoticky, smějeme se, ale přitom je nám jasné, že je Levent ve svém oboru jednička, že je velice úspěšný - celé to závodnické soukolí Alexova týmu uvádí svou nezdolnou energií do pohybu, zajišťuje peníze od sponzorů, jede naplno - a ještě se bokem stíhá starat o Alexovy svěřené nemovitosti.

Dva angličtí mladíci, Charlie a Dave, zase závod potřebují k vytvoření neprůstřelného alibi pro „dokonalou loupež“. Mladí herci, kteří je hrají, si s rolemi praštěných adolescentů vyhráli. Okamžik, kdy je na silnici konfrontují tumpachoví slovenští policisté (mladíci jeli na Slovensku omylem v protisměru) patří k mnoha pikantním scénám filmu. Snad tvůrce slovenská policie nezažaluje za dehonestaci... :-)

Pokud herci trochu přehrávají, dá se to přičíst žánru černé komedie. Stejně tak se dá přimhouřit oko nad drobnými nedokonalostmi a příležitostnými nelogičnostmi příběhu nebo nad někdy nejasným způsobem jednání postav, například: Jak to, že okradený hráč na vzdálenost několika metrů nepoznal, že auto lupičů řídí jeho bratr? A proč si lupiči vůbec nedělají starosti, že všude zanechávají otisky prstů? (No jasně, jsou to naprostí amatéři...) A proč stůl v restauraci, kde se soupeři před závodem setkali, vypadá před jídlem naprosto stejně, jako po jídle?

Ale to jen na okraj, aby mne snad někdo nenařknul, že jsem pouze pozitivní... :-) Mimochodem, na internetu se dají najít dlouhé seznamy chyb, které se objevily například i ve slavné filmové trilogii Pán prstenů. Chodíme snad do kina, abychom měli co kritizovat, nebo za zábavou?

Za sebe mohu říci, že přes drobná přehlédnutí, ve kterých se s oblibou rochní takzvaní kritici, aby dostáli své profesi, film Tacho je prostě skvělý! :-) Už dlouho jsem se v kině tak skvěle nebavil.

Jedna z vedlejších dějových linií je například příběh milovníka pohádek o zvířátkách, mafiána, který se rozhodl vyhrát Rally hned napoprvé: Jožo má obrovský respekt ostatních hráčů slovenského podsvětí. Když se zastane podvedeného July (který mu dělá v Rally spolujezdce), naruší zavedené pořádky jiných zločinných živlů s nenuceností kočky na lovu myší, báječně se při tom baví – a diváci s ním.

Ani při závodech nevypadává z role ostříleného mafiána. Neřešitelný problém ztracených zdravotních karet Jožo vyřeší jediným telefonem ("Čo kokot, slůžiš? Potrebujem štěmpl!"). Také bych chtěl mít takové kamarády... :-)

Lidé v sále řvou smíchy, když si Jožo vytvoří vlastní systém instrukcí, které mu má jeho spolujezdec ve vysoké rychlosti hlásit, aby vždy dopředu včas věděl, jak ostrá zatáčka je před nimi a jak je daleko, což při rychlosti 170 km za hodinu na lesní cestě je doslova životně důležité. Logický numerický systém, jaký používají ostatní závodníci, Jožo není sto pochopit, proto si místo číslic dosadí barvy a za typy silnic - jak jinak - zvieratka (a na začátečníka vlastně nedopadl až tak špatně)...

"Hoši, vypadá to jako sranda, ale není to sranda!" (citace z hudební mystifikace Rok ďábla) - Že na sehranosti jezdce a spolujezdce jde o život, nám připomene těžká nehoda hned v úvodu filmu, způsobená opožděně nahlášenou zatáčkou bývalým Alexovým spolujezdcem. Tacho tak divákům umožňuje nahlédnout do atraktivního leč často riskantního zákulisí závodů Rally.

„Drsný chlapec“ Daniel Landa v roli závodníka Alexe ve filmu zúročil své vlastní zkušenosti ze závodění Rally a je to znát v jistotě, s jakou se v tomto prostředí pohybuje, vlastně spíše řítí cestou necestou rychlostí vysoce převyšující povolenou rychlost na dálnicích. Jeho zasmušilost přesně pasuje na charakter postavy, kterou hraje. Vlastně, myslím, že ve filmu hraje především sám sebe... :-)

Hudba Daniela Landy také vhodně doplňuje děj na plátně.

A pak ten závěr - je zcela mimořádný a manželům Landovým blahopřeji, že našli odvahu dotáhnout příběh až do syrového konce, který, vzhledem k tomu, jak beznadějná je situace umírajících milenců, je k nim neobyčejně laskavý. Ten konec ve vás zůstane, přemýšlíte o něm... Ne každý finální rozuzlení skousne, ale jedná se o skutečný happyend. Zamačkávám slzu dojetí.
Filmoví producenti poměrně často nechávají ve filmech otevřený konec, aby případně mohla vzniknout „dvojka“ (třeba na Novém Zélandu, kde často prší a proto je tam také často vidět duha). Mirjam a Daniel Landa však tomuto pokušení odolali a jednotlivé rozehrané dějové linie propojili nečekaným a originálním způsobem, kterým nádherně a nekompromisně uzavřeli vybičované úsilí svých hrdinů. Děkuji.

Přesně podle pravidel Velkého Příběhu zmíněných v úvodu článku, postavy Tacha během filmu postupně, jedna po druhé, odešly do stínu - ne však do zapomnění.

Přečtěte si také knižní recenze:

Prodávat je lidské
O překladu Klingonského slovníku Ukázka překladu knihy Od vědy k Bohu Tacho Little Princess Bílý dalmatin Život člověka. Co je podstatou ducha a duše? Odkud čerpají myšlenka a emoce svou nesmírnou sílu posilující či oslabující ducha i lidské tělo? Kde hledat fyzikální podstatu Dobra a Zla? Proč naše technicky vyspělá civilizace plodí tolik násilí, bídy, nemocí, špíny a neznalosti a co s tím může současný člověk dělat — co je smyslem života? překlad knihy Matematika a Mona Lisa
Překlad nejnovější knihy prof. Stanislava Grofa O Alfrédu Justitzovi Tao-te-ťing česky Probuzení včas Lídři jedí poslední překlad knihy o architektuře Revoluce vědomí Moje vlastní sci-fi

Napsáno: 6. prosince 2010
englishagenturyzápisníkblogvýhodypřeklad švédštinaAlfréd JustitzcitátyEfektivitaPenízepřekládánísci-fiúvahypřekladateléenglishagenturyvýhodyseznamknížkysoběstačnostklingon