Starý viktoriánský dům (nedokončený hororový příběh)

domeček obývaný duchyBylo - nebylo... Ale ono vlastně spíše bylo, protože kdyby nebylo, nemohli bychom o tom vyprávět... Každá ulice má svá světlá a temná zákoutí... Každá má své hezké a méně hezké části ... Tahle ulice však neměla vůbec nic z toho. Nebyla to totiž obyčejná ulice... byla to spíš taková klikatá a prašná cesta. Na jejím konci stál jediný dům. Velmi starý, viktoriánský dům. Na první pohled opuštěný. Ovšem jen na ten první...


1. Zájemci

„Mami?“ zeptala se malá holčička, která si hrála na vetchém koberci s kamínky a klacíčky.
„Copak, holčičko?“ zeptala se žena sedící ve starém houpacím křesle. Vlastně, to křeslo jako by bylo vidět skrz její postavu.
„Proč je tu taková nuda? A proč nemám žádné kamarády?“ Holčička se zvědavě podívala na maminku. Skrz její tvář prosvítal obrys okna překrytého starou rozpadající se látkou.
„Ale to už jsme přece probírali před dvěma sty lety, beruško. Jsme duchové a naše životy se ubírají jinými cestami, než cesty lidí,“ odpověděla žena na křesle a křeslo dál povrzávalo, jak se na něm pohupovala.
Netušila, jak moc se všechno brzy změní.


*****

V nedalekém přístavním městě  se mezitím v dusné, málo větrané kanceláři snažila realitní makléřka Jane přesvědčit mladý manželský pár o tom, že jejich volba padla na to správné místo.
„Věřte mi, Marie, nic lepšího v okolí  nenajdete! Dejte mi hodinu! Jednu jedinou hodinku a já pevně věřím, že vás místo přesvědčí samo.“
Nenápadně si mnula spánky, těžký vydýchaný vzduch v místnosti jí nikterak nepřidal na bolesti hlavy, která se nerozhodností nových zájemců zvyšovala na stěží únosnou hladinu. Pokoušela se ten zpropadený dům prodat několikrát, jenže vždycky to „nějak“  selhalo.
Tihle ale vypadali slibně. Dvě děti, navíc otec rodiny právě měnil práci – firma, u které pracoval dlouhé roky, prý otevírala jednu z významných poboček právě v tomhle městě a jemu bylo svěřeno vedení celé filiálky… jen jeho žena se nemohla rozhoupat.
Jane si dokázala představit, že vytrhnout a znovu zapustit kořeny musí být pro všechny dost složité, na druhou stranu záruka nové práce přímo vybízela k hledání odpovídajícího bydlení…
„Tak fajn, jedeme tam“ , vzdychla Marie a unaveně vstala ze židle. „Podle fotek vypadá sice trochu zanedbaně, ale stejně jsme si náš nový domov chtěli upravit do venkovského a romantického stylu . Třeba jsme opravdu našli to, co hledáme.“
Ještě se nerozhodně otočila směrem k manželovi a pak se zeptala makléřky tak ledabyle, jak jen její hlas dovolil: „A je to opravdu zcela na samotě ? Víte, naše děti..."
Než však stihla dokončit větu, Joseph, její manžel nervózně mávl rukou a uťal Marii uprostřed věty:
"Jane nám jasně říkala, že nejbližší sousedi jsou od domu vzdáleni jednu míli, tak je tím snad vše řečeno!“
Rázně vypochodoval z místnosti a svou manželku postrkoval před sebou.
Sedli do auta a čekali, až Jane zavře kancelář a připojí se k nim...
 

2. Koupě domu

Jane nasedla do firemního auta s velkým logem FIGARO REAL ESTATE a za ní vyjel Joseph s Marií. Cesta po dobré a pak o poznání horší cestě trvala přibližně tři čtvrtě hodiny.
„Dejte mi hodinu“ vrčel Joseph pod knírem, když konečně vystoupili.
„Josephe!“ zašeptala Marie. „To by mohlo být ono!“
„Tiše, darling,“ sykl Joseph, „Jinak bude cenu šroubovat nahoru!“
Jane chvíli zápasila s klíčem v zámku a pak s trhnutím otevřela. Vrznutí pantů se k nim vrátilo ozvěnou prázdného vestibulu. Skupinka se ocitla v prostorné vstupní místnosti, před nimi se otevíral průhled na kuchyň a cosi, co vypadalo jako již dávno nepoužívaný skleník. Nad průhledem do kuchyně vedly schody do prvního patra. Místo bylo na první pohled (ale i na druhý a třetí) sešlé, přesto se zdálo mít zvláštní atmosféru…
Marie se zasněně rozhlížela kolem sebe, zatímco stoupala po schodech do prvního patra. Jane před nimi šveholila, jako by chtěla rozbít tichost domu, narušovanou jen občas zpěvem ptáků na zelených stromech okolo domu.
„Jak jsem již uvedla, dům byl postaven kolem roku 1820. O prvních majitelích není mnoho známo, ví se, že dům pak nějakou dobu nebyl obydlen a sloužil za války jako nemocnice. Je dost rozlehlý, víte.“
„A proč v něm tak dlouho nikdo nebydlel?“ zeptal se Joseph.
Jane se na okamžik zarazila, tiše polkla, pomyslela na provizi z prodeje domu a pokrčila rameny.
"Kdo ví? Asi by se do něj muselo hodně investovat…“ V duchu si pomyslela, že musí na tuhle typickou otázku vymyslet nějakou věrohodnější odpověď.
Vrátila se raději k výkladu. „Tady asi byl obývací pokoj, vedle ložnice pánů domu, dál asi nějaká pracovna… Janiny oči nervózně těkaly po starém nábytku, který v místnosti překvapivě přečkal celé ty roky.
Stoupali dál po schodech.
„Tady asi byl dětský pokoj, tohle byla možná prádelna, tohle nevím, tohle taky ne…“ S posledními slovy Jane otevřela další dveře. Oči všech tří návštěvníků se zahleděly na křeslo u okna, které se samo houpalo! Na vetchém koberci se povalovalo několik listů, klacíčků a kamínků.
„Co to?“ Joseph vyhrkl.
Jane se začala vidina honoráře rozplývat před očima.
„Eh… průvan od otevření dveří. Určitě. Teď si vzpomínám, že už se mi to stalo s minulými zájemci o dům… Před dvěma lety, ehm.“
„Aha, samozřejmě,“ usmála se Marie a Joseph si v duchu poznamenal údaj, že naposledy někdo projevil o dům zájem před dvěma lety. Tato informace se bude hodit při vyjednávání o ceně. Musí také zdůraznit nutnost investic do tohoto chátrajícího místa.
„Ještě jste nebyli na půdě. Nábytek na ní je samozřejmě zdarma v ceně domu. A musíte se rozhodně podívat do zahrady! Potřebovala by ruku zahradníka, vlastně spíše dřevorubce, ale je opravdu… velká!“ snažila se Jane honem zachránit situaci.
Na sluncem zalité zarostlé zahradě již bylo manželům Sickbirdovým jasné, že tohle je ONO. Tady je dostatečně odlehlé místo, kde budou moci jejich děti v klidu vyrůstat a kde bude celá jejich rodina spokojená.
Už se těšili, až si děti vyzvednou od tety Margaret, která vlastně tetou nebyla, ale o tom zase jindy. Teď se však snažili před realitní agentkou zachovat zdánlivě nerozhodný a nezaujatý výraz.
Předstírali, že se ještě chtějí stavit do jiné realitní agentury, že cena 5 tisíc liber je nadhodnocená za takto zchátralou stavbu, která si vyžádá mnohonásobně větší investice…
Navíc je ekonomická krize, teď se trh dlouho nepohne.
Jane se přesto snažila Sickbirdovy přesvědčit. Kdo ví, kdy se zase najde nějaký hejl, který by dům byl ochoten koupit. Její realitka dům zdánlivě výhodně odkoupila od města, které se zbavovalo neziskových budov, už před 10 lety, a od té doby ji ten dům byl balvanem uvázaným k noze.
Nakonec se k Janině úžasu dohodli. Na místě vše sepsali a Jane odjela. V autě se radovala, že konečně dům udala a zbavila se ho. Tedy, pokud nebudou Sickbirdovi za několik dní trvat na zrušení smlouvy...
Pokud by se však ohlédla, spatřila by překvapivý obrázek: Manželé Sickbirdovi, zdánlivě nerozhodní a natlačení do nevýhodné koupě, se v zanedbané zahradě nadšeně objímali a křičeli radostí.
Ale kdyby zvedli manželé Sickbirdovi zrak k oknům ve druhém patře, viděli by, že se v jednom z nich hýbe záclona.
Asi průvan.

3. Děti

„Nicol ! Rony! Kolikrát na vás ještě budu muset křičet! Ale co, mám já to zapotřebí?" dosedla Margaret unaveně na houpačku před domem.
„Rodiče volali ! Dnes večer si pro vás přijedou !!!“ napínala hlasivky, co jí síly stačily. Když už se chtěla otočit ke dveřím, ozvalo se potichu pár centimetrů za ní : „Takže se můžu sbalit ?“
„Pane bože, jak ty to děláš, zjevíš se vždycky, jako duch ! Ale, co se vlastně divím, když …. No nic, pojď, pomůžu vám vytáhnout ze sklepa ten velký kufr. “ Popadla Ronyho za ruku a táhla ho do domu. „Má ji zase studenou, jako led“, pomyslela si, ale navenek se tvářila, jako by nic nepostřehla.
„A kde je vůbec Nicol? Zase honí sousedovi kočku ?“ neodpustila si Margaret poznámku.
„Maluje“, řekl tiše Rony.  „Dnes tmavě modrou…. “ dodal s náznakem smutku v hlase.
Margaret nikdy zcela nepochopila zálibu tohoto zvláštního dítěte. Ale vzhledem k tomu, že se již od narození nemohla vyjadřovat slovy, tušila, že potřebuje určitou ventilaci vlastních snů, pocitů a přání. Jenom kdyby nemalovala vždycky jen jednou barvou, to jí připadalo divné… vysvětlení, kterým nerozuměla, však nechávala na rodičích dětí. Řekli jí jen to nejnutnější a někdy jim byla více než vděčná…
„Co v tom jenom je?“ říkala si Margaret, když vytahovala po schodech objemný a těžký kufr. Rodiče dětí ji požádali o úschovu, než se vrátí pro děti. Klíč jí nenechali.
Po vytažení kufru na verandu šla informovat Ronyho sestru.
Cestou vzala ze schránky čerstvé noviny a šla do zahradního altánku za domem, kde Nicol obvykle malovala nebo si jen tak přemýšlela. Nicol klečela na podlaze a soustředěně štětcem roztírala tmavě modrou barvu po velkém bílém papíře. Vedle ní už bylo pět jiných papírů, které byly všechny tmavě modré. Cákance modré barvy byly všude na prkenné podlaze.
„Říkala jsem ti, ať si při malování vždy pod papír dáš noviny,“ začala Margaret. „Tu máš,“ dodala smířlivě a podala jí aktuální Herald Tribune.
Zarazila se. Velký titulek přes první stranu hlásal: VODY POHLTILY VÝLETNÍ LOĎ. ŠEST LIDÍ UTONULO.
Margaret se dívala na titulek a pak na pět tmavě modrých listů rozložených okolo Nicol a na šestý papír, který ještě nebyl dokončen. Až nyní si všimla, že má Margaret v očích slzy.
„Promiň, drahoušku. Tys to věděla, viď?“ zašeptala Margaret a začala pozadu ustupovat. Pak si vzpomněla, proč přišla: „Nicol, dnes večer si pro Vás přijedou rodiče. Prý pro Vás mají velké překvapení!“  
Nicol němě přikývla, jako by to pro ni nebylo nic nového, a vrátila se k rozmalovanému výkresu.
Když se Margaret vrátila domů, našla sedět Ronyho na kufru. „Pozor, ať v něm něco nepromáčkneš !“ Zavolala na něj a naznačila rukou, aby slezl dolů. „Myslím, teto, že se nemusíš bát…" odvětil chlapec a setrvával na místě.
No..a… nepotřebujete z něj třeba něco ? Nemám vám z něj něco na cestu nachystat ?“  zeptala se Margaret v naději, že se třeba Rony prořekne, že má nějaký náhradní klíč schovaný ve svých věcech (i když je už několikrát marně prohledala).
„Ne, díky“ odvětil Rony a netrpělivě se zavrtěl. „Ale ocenil bych malou svačinku na cestu, myslím, že pojedeme dlouhou dobu. Tedy, pokud tě tím nebudu obtěžovat …“ omlouval se předem za tak samozřejmou prosbu.
Margaret zavrtěla hlavou, protože jí připadaly některé hochovy reakce až nepřiměřeně odtažité, zvlášť pokud vzala v úvahu dobu, kterou s oběma dětmi (i každým zvlášť)  za ty poslední tři roky strávila, ale už věděla, že je lepší takové situace nekomentovat.
Zmizela v kuchyni, ze které se za chvíli začaly ozývat zvuky připravovaného občerstvení. Kdyby byla trošku pozornější, všimla by si, že mezi Ronyho nohama se houpaly uvolněné přezky kufru a zámek visel jen tak naoko . Jakmile zmizela z dohledu, chlapec jej docvaknul, natočil bezpečnostní číselný kód a utáhl přezky.
„Takže vše v pořádku“, pomyslel si a šel si zabalit cestovní tašku.


4. Odjezd od Margaret

Mami?“ zeptala se malá holčička v podkrovním pokoji stínu ženy v houpajícím se křesle.
„Ano, drahoušku ?“ vzdychla žena unaveně.
„Myslíš, že jsou to oni ?“
Matka zastavila křeslo a přenesla se pokojem k holčičce.
„Koho myslíš ?“
„No ty, o kterých mluvíváš v noci, když chodíš po zadní zahradě... Šeptáš jejich jména a chceš, aby už konečně přišli. Tak jsou to oni ?“
Žena vstala, chvíli tiše stála u okna a pak promluvila: „Nechci ti nic nalhávat, proto musíš vědět, že musíme čekat... Nevím, jak dlouho a ani nevím, jestli je to, na co čekáme, to pravé, co potřebujeme. Jedno však vím jistě. Něco je ve vzduchu.“
Pomyslela na starou studnu v zarostlé části zahrady, a kdyby mohla plakat, uviděla by holčička v jejích očích slzy...

******

Margaret právě mazala dětem na večeři chleba se sádlem a pažitkou, televize v kuchyni tvořila obvyklou zvukovou kulisu, když sebou Rony i Nicol náhle trhli.
„Už jsou tady!“ vykřikl Rony a vyběhl před dům. Jeho sestra a Margaret vyběhly za ním.
Venku bylo ticho. Už se šeřilo. Cvrlikání ptáků již utichalo, přes blízké topoly svítil měsíc v úplňku.
Až za několik dalších dlouhých minut Margaret zaslechla zvuk motoru a v ulici její obytné čtvrti se objevilo známé tmavě zelené staré auto.
Margaret si oddechla. Tak už je to zase za ní. Může si odpočinout, než ji zase rodiče dětí požádají o jejich pohlídání...
„Teti, ale ty už nás teď nebudeš muset hlídat,“ otočil se na ni zespodu Rony.
Margaret se zarazila. Slyšel snad její myšlenky? Nedivila by se tomu.
„Proč?“ zeptala se chraptivě a nasucho polkla.
„Rodiče konečně našli náš nový domov. Je to moc krásné místo. A někdo tam na nás čeká…“ odpověděl Rony.
Jeho sestra Nicol němě přikývla.
Auto mezitím dojelo temnou ulicí až k nim.
„Děti, už jsme tady!“ volala Jane Sickbirdová vesele ze stáhnutého okénka. Její druhá věta byla určená Margaret: „Kufr je v pořádku?“
„Ano, samozřejmě,“ odpověděla Margaret. „Už se stmívá, nezůstanete přes noc?“
„Kdepak, dnes už budeme spát ve vlastním! I kdybychom si ustlali až po půlnoci!“ zasmál se Joseph.
Vyběhl na verandu pro kufr a tašky dětí, naložil vše pod kapotu auta, posadil děti na zadní sedačky – a odjeli.
Margaret jen udiveně stála. Od jejich příjezdu neuplynula ani minuta. Vzdychla a vydala se zpátky k domu. Chleby se sádlem a pažitkou dá slepicím.
Už ji takové chování ani nepřekvapilo. Vždy Sickbirdovým ráda pomohla, ale po jejich odjezdu jako by z ní pokaždé naráz spadla nějaká tíha. Ale kdysi dávno dala své slovo a byla připravena kdykoli udělat vše, co bude v jejích silách, aby vyhověla přáním rodiny Sickbirdových, ať budou jakékoli.
Kdyby jí řekli, ať zapálí svůj dům a udělá před ním stojku, trochu překvapeně, ale bez prodlení by utíkala do garáže pro kanystr s benzínem a přemýšlela pouze o tom, zda se bude moci při stojce o ten hořící dům opřít, aby během ní nespadla. Byla by to pro ni čest.
Naštěstí ji o to nikdy nepožádali. Ale i tak byla jejich přání občas, ehm, překvapivá...


Pokračování někdy příště...


Napsáno ve spolupráci s Petrou C.

Napsáno: 11. ledna 2010

Přečtěte si i další recenze::

Prodávat je lidské
O překladu Klingonského slovníku Ukázka překladu knihy Od vědy k Bohu Tacho Little Princess Bílý dalmatin Život člověka. Co je podstatou ducha a duše? Odkud čerpají myšlenka a emoce svou nesmírnou sílu posilující či oslabující ducha i lidské tělo? Kde hledat fyzikální podstatu Dobra a Zla? Proč naše technicky vyspělá civilizace plodí tolik násilí, bídy, nemocí, špíny a neznalosti a co s tím může současný člověk dělat — co je smyslem života? překlad knihy Matematika a Mona Lisa
Překlad nejnovější knihy prof. Stanislava Grofa O Alfrédu Justitzovi Tao-te-ťing česky Probuzení včas Lídři jedí poslední překlad knihy o architektuře Revoluce vědomí Moje vlastní sci-fi
englishagenturyzápisníkblogvýhodypřeklad švédštinaAlfréd JustitzcitátyEfektivitaPenízepřekládánísci-fiúvahypřekladateléenglishagenturyvýhodyseznamknížkysoběstačnostklingon