Vzpomínka
na profesorku latinského jazyka
Když
tak nad tím zpětně
přemýšlím, divím se, jak to
se mnou mohli vyučující na gymnáziu
vůbec vydržet. Známky na vysvědčení mi byly zcela
lhostejné, jen jsem je udržoval v určitém
pohodlném rozmezí a doma se v klidu
sám vzdělával v tom, co mne zajímalo.
Možná až moc. Místo učebnic jsem si raději četl
třeba Schopenhauera nebo Teilharda... Pravda, mohl jsem se ve
škole více snažit. Ale co byste chtěli po
mladém klukovi, který zrovna revoltuje proti
autoritám...Jó, kdyby už tenkrát
existoval internet a blogy, možná bych zde
zazářil: pořád jsem něco psal - abych vždy jednou
za čas většinu popsaných papírů
hromadně spálil. Koho to zajímá,
říkal jsem si. Dnes by se třeba
spřízněná duše našla, i
kdyby byla na druhém konci světa; díky
moderním technologiím nehraje
vzdálenost při sdílení
informací žádnou roli. Co naplat...
Teď
už jsem klidnější, tolik se nerozčiluji nad
věcmi, které nemohu změnit, usadil jsem se a ve
svém pokročilém věku už jen semtam
vzpomínám a rekapituluji... Jako teď. :-)
Co mne na střední škole přece jen oslovilo, byl volitelný kurz latinského jazyka. S paní profesorkou Čechovskou, která jej vedla, jsme měli poněkud zvláštní vztah: Znala mne totiž už z hodin českého jazyka a literatury a opakovaně mne odsoudila jako naprostého flákače.
Její mínění jsem jí ale občas (nechtíc) narušil. Například, když jsme měli předložit čtenářský deník, nad tím mým užasla. Z "povinné četby" tam nebyl jediný titul. Zato jsem na hustě popsaných stránkách rozebíral desítky jiných děl mnohem světovějšího významu (včetně dvou knih smyšlených zahraničních autorů, které jsem si pro své pobavení kompletně vymyslel a správně se spolehl na to, že nikdo nemůže mít tak dokonalý přehled, aby mne odhalil). :-)
Přeci jen si ale autenticitu zápisů ve čtenářském deníku ověřila, když se mne vyptávala na různé detaily z knih Bohyně a býk, Egypťan Sinuhet, Všichni lidé bratry jsou, Láska je jen slovo, Pán prstenů a jiných. Příjemně jsme si popovídali.
Miloslava Čechovská lomila rukama, jak jen mohu naprosto ignorovat probíranou látku. Chytala se za hlavu, že člověk s tak bohatou slovní zásobou nic neřekne, pokud není přímo tázán.
Přemítal jsem zatím, jak jí šetrně říci, že já naopak mám nejraději ty její hodiny, kdy se nechala při přednášce natolik strhnout nějakým tématem, že zcela zapomněla na osnovy. :-) Takové chvíle byly vždy fascinujícím a zároveň poučným zážitkem - člověku bylo líto, když ji náhle přerušilo zvonění na přestávku. Dodnes si na některé myšlenky, jejichž pravdivost postupně ověřily mé vlastní zkušenosti, občas vzpomenu.
"Ale já vím, proč nic neděláš. Ty jsi línej!" vyrušila mne ze zamyšlení, završila svůj další monolog na mé téma a opět nade mnou zlomila hůl. Krásná diagnóza... Lao-c' by měl radost, viz kapitola 20 - Jsem neužitečný mého soukromého překladu Tao-te-ťingu. :-)
Když jsem se posléze objevil na jejím kurzu latiny, překvapeně vyhrkla, "Ty, Horáku?" Byl jsem jí vděčný, že se zabývá i tak ztracenými případy... :-) Děkuji.
O několik let později, to jsem již studoval na univerzitě, jsem paní profesorce plánoval napsat dopis v latině a přátelsky ji pozdravit. Jak ale čas běžel, realizace nápadu byla odkládána a odsouvána pod tlakem "důležitějších" věcí... no znáte to. Proto alespoň tato stručná retrospekce.
Vlastně, v roce 2009 jsem se na starém blogu na idnes v článku Vzpomínka na cestovatele ještě lehce dotkl tématu maturitní písemky do češtiny...
Dnes už paní Čechovská užívá zaslouženého důchodu. Však také od té doby uplynula téměř dvě desetiletí. Anni properant modo fluentis aquae, jak říkali staří Římané. Ten čas tak rychle letí, jako voda která stále teče...
Kde jsem to přestal? Aha, Roma: Římané dosáhli vrcholu tehdejší civilizace. V době největšího rozkvětu Římská říše zabírala obrovskou plochu kolem Středozemního moře. Latinští autoři se věnovali různým vědeckým oborům a římská kultura položila základy naší současné společnosti.
To mne zaujalo. Posháněl jsem si latinské slovníky a přehledy gramatiky a začal sám pro sebe louskat latinské originály. Přepisoval jsem si Ovidiovy verše a další díla. Četl jsem historické knihy.
Na střední škole jsem se většinou nudil. Ta nutnost sedět po stanovenou dobu v lavicích, ať už vás látka zajímala nebo ne... V hodinách latinského jazyka se mi ale otevíralo poznání o lidské malosti, o tom, jak se dějiny stále opakují, jak jsou lidé nepoučitelní a dopouštějí se stále znovu stejných chyb.
Kurz latiny, do nějž dobrovolně chodilo pouze několik "divných" studentů, mi hodně dal:
Pochopil jsem, že už před dvěma tisíci lety (a dříve) lidé znali vše, co potřebují ke štěstí, přesto museli opakovaně projít mnoha agóniemi, když se těmito znalostmi neřídili a stále znovu je zapomínali. Přitom vše důležité mají lidé celou dobu k dispozici.
Chcete několik moudrých rad do života v moderní společnosti? Přečtěte si následující věty vytrhané z kontextu ze staré učebnice latiny pro střední školy, kterou jsme tehdy v kurzu používali (sehnal jsem ji v antikvariátě). Tam už všechno je.
Od období Říše římské se nic podstatného nezměnilo - protože lidé se nezměnili. To jenom okolní kulisy se trochu zaktualizovaly - v porovnání s antikou je tu například více aut, letadel a tanků. Lidé však zůstali stejní.
Proto i tyto úryvky zůstávají v platnosti a obsahují návod na šťastný a naplněný život. Nejedná se o známé latinské citáty (těch mám také několik sborníků, avšak jejich opisování nepovažuji za nijak objevné). Jsou to spíše drobné postřehy či prosté komentáře o běhu lidského života, o to možná působivější.
Vybrané úryvky z učebnice najdete v samostatném článku "latinské citáty".
Napsáno: 12. dubna 2008
Teď
už jsem klidnější, tolik se nerozčiluji nad
věcmi, které nemohu změnit, usadil jsem se a ve
svém pokročilém věku už jen semtam
vzpomínám a rekapituluji... Jako teď. :-)Co mne na střední škole přece jen oslovilo, byl volitelný kurz latinského jazyka. S paní profesorkou Čechovskou, která jej vedla, jsme měli poněkud zvláštní vztah: Znala mne totiž už z hodin českého jazyka a literatury a opakovaně mne odsoudila jako naprostého flákače.
Její mínění jsem jí ale občas (nechtíc) narušil. Například, když jsme měli předložit čtenářský deník, nad tím mým užasla. Z "povinné četby" tam nebyl jediný titul. Zato jsem na hustě popsaných stránkách rozebíral desítky jiných děl mnohem světovějšího významu (včetně dvou knih smyšlených zahraničních autorů, které jsem si pro své pobavení kompletně vymyslel a správně se spolehl na to, že nikdo nemůže mít tak dokonalý přehled, aby mne odhalil). :-)
Přeci jen si ale autenticitu zápisů ve čtenářském deníku ověřila, když se mne vyptávala na různé detaily z knih Bohyně a býk, Egypťan Sinuhet, Všichni lidé bratry jsou, Láska je jen slovo, Pán prstenů a jiných. Příjemně jsme si popovídali.
Miloslava Čechovská lomila rukama, jak jen mohu naprosto ignorovat probíranou látku. Chytala se za hlavu, že člověk s tak bohatou slovní zásobou nic neřekne, pokud není přímo tázán.
Přemítal jsem zatím, jak jí šetrně říci, že já naopak mám nejraději ty její hodiny, kdy se nechala při přednášce natolik strhnout nějakým tématem, že zcela zapomněla na osnovy. :-) Takové chvíle byly vždy fascinujícím a zároveň poučným zážitkem - člověku bylo líto, když ji náhle přerušilo zvonění na přestávku. Dodnes si na některé myšlenky, jejichž pravdivost postupně ověřily mé vlastní zkušenosti, občas vzpomenu.
"Ale já vím, proč nic neděláš. Ty jsi línej!" vyrušila mne ze zamyšlení, završila svůj další monolog na mé téma a opět nade mnou zlomila hůl. Krásná diagnóza... Lao-c' by měl radost, viz kapitola 20 - Jsem neužitečný mého soukromého překladu Tao-te-ťingu. :-)
Když jsem se posléze objevil na jejím kurzu latiny, překvapeně vyhrkla, "Ty, Horáku?" Byl jsem jí vděčný, že se zabývá i tak ztracenými případy... :-) Děkuji.
O několik let později, to jsem již studoval na univerzitě, jsem paní profesorce plánoval napsat dopis v latině a přátelsky ji pozdravit. Jak ale čas běžel, realizace nápadu byla odkládána a odsouvána pod tlakem "důležitějších" věcí... no znáte to. Proto alespoň tato stručná retrospekce.
Vlastně, v roce 2009 jsem se na starém blogu na idnes v článku Vzpomínka na cestovatele ještě lehce dotkl tématu maturitní písemky do češtiny...
Dnes už paní Čechovská užívá zaslouženého důchodu. Však také od té doby uplynula téměř dvě desetiletí. Anni properant modo fluentis aquae, jak říkali staří Římané. Ten čas tak rychle letí, jako voda která stále teče...
Kde jsem to přestal? Aha, Roma: Římané dosáhli vrcholu tehdejší civilizace. V době největšího rozkvětu Římská říše zabírala obrovskou plochu kolem Středozemního moře. Latinští autoři se věnovali různým vědeckým oborům a římská kultura položila základy naší současné společnosti.
To mne zaujalo. Posháněl jsem si latinské slovníky a přehledy gramatiky a začal sám pro sebe louskat latinské originály. Přepisoval jsem si Ovidiovy verše a další díla. Četl jsem historické knihy.
Na střední škole jsem se většinou nudil. Ta nutnost sedět po stanovenou dobu v lavicích, ať už vás látka zajímala nebo ne... V hodinách latinského jazyka se mi ale otevíralo poznání o lidské malosti, o tom, jak se dějiny stále opakují, jak jsou lidé nepoučitelní a dopouštějí se stále znovu stejných chyb.
Kurz latiny, do nějž dobrovolně chodilo pouze několik "divných" studentů, mi hodně dal:
Pochopil jsem, že už před dvěma tisíci lety (a dříve) lidé znali vše, co potřebují ke štěstí, přesto museli opakovaně projít mnoha agóniemi, když se těmito znalostmi neřídili a stále znovu je zapomínali. Přitom vše důležité mají lidé celou dobu k dispozici.
Chcete několik moudrých rad do života v moderní společnosti? Přečtěte si následující věty vytrhané z kontextu ze staré učebnice latiny pro střední školy, kterou jsme tehdy v kurzu používali (sehnal jsem ji v antikvariátě). Tam už všechno je.
Od období Říše římské se nic podstatného nezměnilo - protože lidé se nezměnili. To jenom okolní kulisy se trochu zaktualizovaly - v porovnání s antikou je tu například více aut, letadel a tanků. Lidé však zůstali stejní.
Proto i tyto úryvky zůstávají v platnosti a obsahují návod na šťastný a naplněný život. Nejedná se o známé latinské citáty (těch mám také několik sborníků, avšak jejich opisování nepovažuji za nijak objevné). Jsou to spíše drobné postřehy či prosté komentáře o běhu lidského života, o to možná působivější.
Vybrané úryvky z učebnice najdete v samostatném článku "latinské citáty".
Napsáno: 12. dubna 2008