Podstata peněz 1 - Stručná historie

Peníze existovaly a existují v mnoha formách - může to být prakticky cokoli, co je všeobecně přijímáno jako prostředek směny. V každém historickém období lidé používali nějakou formu peněz.

Jak to vlastně celé začalo?

Nejdříve lidé mezi sebou směňovali zboží za zboží (tzv. barter). Směna zboží však měla své nedostatky. Bylo těžké nalézt ve stejný okamžik ekvivalentní protihodnotu, zboží mnohdy nešlo dělit a kazilo se (ovoce).

V uzavřených komunitách se objevily komoditní peníze - jeden druh zboží, kterým se poměřovaly hodnoty a platilo se jím. Dodnes jsou peníze charakterizovány jako specifický druh zboží, umožňující směnu hodnot, vzájemně akceptovaný jako všeobecný směnný ekvivalent. Peníze plní funkci oběživa, vyjadřují míru hodnot, uskutečňují výměnu mezi subjekty na trhu.

Peníze překonávají nevýhody výměnného obchodu, jako je nemožnost poskytnout ve stejný okamžik přiměřenou protihodnotu. Aby peníze dobře sloužily, musí mít stabilní a relativně vysokou hodnotu, musí být trvanlivé, snadno dělitelné a nesnadno padělatelné.

Ideálním materiálem pro peníze se proto původně stalo zlato: na světě je ho omezené množství (celkem asi 120 000 tun, což by mohlo teoreticky vytvořit krychli o hraně 17,5 metru) a dá se pro své vlastnosti použít i mimo peněžní oblast, jako k výrobě šperků, v elektronice, v kosmonautice. Inflace zlatého kovu se objevila pouze v souvislosti s objevy nových nalezišť v Americe, Africe a Austrálii, ale protože je celkové množství zlata dané, jeho hodnota se opět ustálila.
Drahé kovy jsou trvanlivé, hezké, dělitelné, mají velkou hodnotu při malé váze, jsou vzácné, snadno se zpracovávají... a tím překonávají nedostatky výměnného obchodu. Původně se platilo váženým množstvím kovu. První zaznamenané platby váženým zlatem se objevily v Mezopotámii 3000 př.n.l.

Kolem roku 600 př.n.l. se v Lýdii objevily první mince (viz obrázek). Mince značně usnadnily obchod a proto se rychle šířily. Zlaté či stříbrné mince měly ve své původní historické podobě plný obsah zlatého kovu. Po celá staletí to tak vydrželo.

První pražský groš za Václava II vážil 3.9 gramů stříbra. Groš vydržel 300 let. Až později to začali šidit... Jak na váze tak velikosti. Mince z drahého kovu měly totiž jednu nevýhodu: lidé z nich mohli odškrábnout trochu vzácného kovu a platit s nimi dál v jejich původní hodnotě. Za Jagelonců měl už groš poloviční váhu - snižoval se obsah drahého kovu, více se objevovaly přimíseniny...

Tato nevyhnutelná tendence pro znehodnocování peněz však měla pozitivní dopad: ukázala, že peníze nemusí mít vnitřní hodnotu, aby byly přijímány při platbách. Že mohou být doplňovány jinými než drahými kovy a přesto plnit funkci peněz.

A tak díky kriminálním živlům vznikají peníze ve formě bankovek, které byly kryté zlatem (které se s kolonizací rozšířily do celého světa). Papírová bankovka byla po předložení v bance směnitelná za adekvátní díl zlata. Během tohoto systému byly kursy mezi jednotlivými měnami fixní, neboť peníze představovaly určité množství zlata.

Kolem roku 1000 n.l. se v Číně objevily první bankovky - původně potvrzení obchodníků, že si u nich lidé uložili mince z kovu. Později tento systém převzala vláda a vydávala certifikáty stejných hodnot, aby se proces zjednodušil.

Vzpomínáte, jak v seriálu Marko Polo cestovatel ukazuje svému králi čínskou papírovou bankovku? Ten ji pohrdlivě spálil. Načež jej Marko Polo suše informoval, že právě spálil 20 liber zlata...

V Evropě a v Americe se první bankovky objevily koncem 17. století a byly slibem zaplatit na požádání plnou hodnotu ve zlatých mincích.

U nás se první bankovky objevily za doby Marie Terezie – "bankocetle". Byl to papír potvrzující, že za něj za určitou dobu panovník vyplatí drahý kov. Bankocetle byly vydávány z důvodu nedostatku zlata ve státní pokladně.

S rozvojem obchodu postupně vznikl bankovní systém. Požadavek na zlaté rezervy v určité výši vydaných peněz umožnil expanzi peněžní zásoby. Například požadavek na 20% krytí ve formě zlata vedl k rozpůjčování zbylých 80%, aby nesly úrok. Banka tak mohla vydat několikanásobně více bankovek, než kolik by jinak mohla, kdyby krytí zlatým kovem muselo být ve výši 100%.

Zlatý standard skončil roku 1944 Bretton-Woodskými dohodami. Přesto do roku 1971 zůstávalo částečné krytí bankovek zlatem. Dnes už bankovky kryty zlatem nejsou a jejich hodnota je určována především jejich celkovým množstvím.

Bankovka je pouhým symbolem (její vlastní hodnota je pár halířů), reprezentuje určitou kupní sílu. Měna daného státu je kryta ekonomickou silou země a monopol na tisk bankovek má stát. Oběh peněz je tedy nucený, systém nás nutí používat oficiální peníze.

Příště se do problematiky ponoříme hlouběji.
.