Podstata peněz 5 – Nástroje monetární politiky

V minulém dílu o podstatě peněz jsme se dostali ke známé kvantitativní rovnici zohledňující rychlost oběhu peněz (velocitu) v ekonomice při ovlivňování cenové hladiny.

V této rovnici jsou peníze pouze determinantem cenové hladiny.

Pokud vzroste množství peněz v oběhu a nic jiného se dlouhodobě nezmění, nutně dojde k nárůstu cen.

Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, vzal údaje za mnoho let a spočítal hladinu velocity peněz. Zjistil, že je pozoruhodně stálá: 1,64 oběhu za rok. Tato velocita se dá dosadit do v minulé části představené kvantitativní rovnice:

M x V = P x T, kde M je množství peněz v oběhu, V je rychlost obratu za určité období, P je úroveň cenové hladiny a T je reálný národní produkt.

Při dosazení konkrétních čísel, když množství peněz stoupne o 10%, produkce o 3% a velocita peněz zůstává 1.64, ceny v dané zemi vzrostou přibližně o 6%.

Přesněji, nominální ceny vzrostou, avšak reálné ceny zůstanou stejné. Krátkodobě může dojít k ekonomickému růstu, ale za nějaký čas se vše ustálí v nové rovnováze.

Kvantitativní rovnici používají vlády a centrální banky při rozhodování, kolik peněz si mohou dovolit pustit do oběhu.
Využívají přitom několika nástrojů monetární politiky:

Požadavek na minimální rezervu - podle její výše je možné ovlivňovat množství peněz v oběhu. Pokud minimální rezerva klesá, množství úvěrů roste. Vklady do banky jsou půjčeny zájemcům, aby banka mohla vyplácet slíbený úrok a sama něco vydělala. Nechává se pouze určitá rezerva, která se liší (podle momentální monetární politiky státu).

Například 1000 Kč daných do banky a požadavek rezervy ve výši 10% u všech vkladů vede k tomu, že je opětovně půjčeno pouze 900 Kč. V dalším kole je to 810 Kč atd. Výsledkem je 10000 Kč ve formě dluhů a 1000 Kč ve formě uložené rezervy. Pokud se rezerva zvýší, odrazí se to v menším množství půjčených peněz (např. při 20% rezervě se nových 1000 Kč rozroste „jen“ na 5000 Kč ve formě dluhů).

Rychlost, s jakou se toto vše děje, závisí na velocitě peněz. Jak jsem zmínil výše, velocita je poměrně stabilní veličina, proto je ovlivňování rezerv velice účinným nástrojem.

Dalším nástrojem jsou operace na volném trhu: Centrální banka nakupováním a prodáváním dluhopisů buď zvyšuje (nákup dluhopisů) nebo snižuje (prodej dluhopisů) množství hotovosti v zemi.

Stanovení diskontní sazby je dalším z nástrojů. Diskontní sazba je výše úroku, na který si jednotlivé banky půjčují hotovost od centrální banky. Pokud se diskontní sazba zvýší, půjčení peněz se stane méně výhodným, zájem poklesne a tudíž i množství hotovosti v oběhu. Naopak při poklesu diskontní sazby vzroste poptávka po penězích a je poskytováno více úvěrů a objem obchodu v zemi roste.

Posledním nástrojem je stanovení, kolik peněz může být půjčeno. Určuje se to procenty z hodnoty záruk.

Všechny tyto kroky jsou velice účinné, neboť hodnota peněz je v současnosti stanovena pouze množstvím peněz v oběhu. Pokud se množství peněz v oběhu zvýší, jejich hodnota při nezměněných ostatních dlouhodobých faktorech klesá. A naopak, ale toto má nepříznivé dopady na ekonomiku.

Aby se zajistila stabilita společnosti, je nutné množství peněz v oběhu regulovat. Po tisíce let bylo kotvou cenové hladiny spojení měny s nějakou komoditou. Ale po skončení zlatého standardu používáme systém, v němž jsou peníze směnitelné pouze za jiné peníze, ale nikoliv již pevným kurzem za komoditu (pouze na trhu za aktuální cenu).

Je to důvěra, že peníze reprezentují zboží a služby, co umožňuje existenci moderního peněžního systému. Inflace tuto důvěru ničí, proto by každá vláda měla mít za cíl “zdravé peníze“.