0. Temná budoucnost lidstva - Prolog

Na bájné hoře Abu-Daom je vstup do Daa-Bail, Thaarova ráje. Thaar sedí na zářícím duchovním trůnu nad vrcholem hory. Duše zemřelých přichází ze všech stran k hoře a po světelném schodišti vystupují k Thaarově trůnu. Pouze pokud byl Olla během života oddán Thaarovi, snadno vystoupí až k trůnu a vejde do ráje.

*******

Skupina bojovníků, která opatrně postupovala vpřed krajinou pokrytou tropickou vegetací, však své opětovné setkání s Thaarem rozhodně nechtěla urychlit. Bojovníci měli v rukou připraveny meče, kopí a kuše, kdyby bylo potřeba náhle zaútočit nebo se stejně rychle bránit. Kráčeli tiše, nikdo z nich nepromluvil nahlas. Nepotřebovali to. Tvořili sehraný tým. Dva tlouky před nimi i po stranách postupovali jedinci, kteří tvořili předsunutou hlídku. Jejich spolubojovníci viděli vše, co viděli oni, díky telepatickému propojení celé skupiny. Jednalo se o značnou strategickou výhodu, přesto bylo zapotřebí maximální opatrnosti. Pohybovali se na území Jižního kontinentu, v teritoriu nepodrobených divokých kmenů. Tyto kmeny byly známé svou krutostí při zacházení se zajatci.

Měli za sebou dlouhou cestu přes pruh pevniny spojující Severní kontinent s Jižním. Na bojovnících byla po několika týdnech bojové pohotovosti znát únava. Zeron a Turaf, kteří šli úplně první, drželi shodně své odhalené obouruční meče v poloze inokame, kterou je naučil Thaar během pravidelných tréninků na prostranství před Temnou věží. Tato vztyčená pozice meče s rukojetí vedle hlavy umožňovala bojovníkům neomezený výhled a přitom okamžitou reakci na jakékoli nebezpečí, které mohlo nastat. A zde hrozila mnohá nebezpečí, od šelem, jedovatých rostlin, zrádných močálů i místních kmenů. Na severním kontinentu sice neměli soupeře, toto však byla terra incognita.

Ollové se pohybovali v naprosté divočině. Přesto však nebyl porost jednolitý: tu a tam byla bujná pralesní vegetace narušena pozůstatkem dávných časů. Trosky kdysi vysokých budov, rezivějící mechanické dopravní prostředky, zbytky silnic. Nikdo z nich minulou éru nezažil a měli jen matnou představu, k čemu tyto předměty sloužily. Podle množství artefaktů se museli nacházet v jedné z metropolí staré doby, světa, který přestal existovat po dávném jaderném konfliktu. O to bylo riziko nenadálého přepadení větší. Jak se zvětšovalo množství kamenných bloků, džungle ustupovala. Nakonec celá skupina stála na širokém prostranství, lemovaném po okrajích chátrajícími budovami. K těmto budovám se vějířovitě blížili i jednotliví bojovníci, kteří tvořili oči skupiny pro širší okolí.

Skupinku vedl Zev, jeden z prvních Thaarových učedníků. Vzrůstem nepřevyšoval ostatní, přesto však měl mezi nimi viditelnou autoritu. Rozhlížel se často kolem sebe, občas studoval pergamen se schematickým nákresem mapy a opět pozorně sledoval okolí. Pak listinu sroloval do ruličky a vsunul do brašny u pasu, zvedl své kopí a nahlas zavelel:
„Stát!“
Skupina bojovníků se zastavila. Ve stejný okamžik se zastavily i jejich předsunuté hlídky a vyčkávaly dalších informací. Psovodi mlaskli na orgy, plemeno vzniklé zkřížením vlků a psů, aby byli zticha. Všude okolo zavládl klid, rušený pouze občasným křikem tropického ptactva.
„Tady někde to může být.“ řekl Zev. Snad to bylo tušení nebo vnuknutí od samotného Samseera, měl však náhle pocit, že konečně došli na hledané místo.
Přestože byla skupina duševně propojena, nejednalo se o dokonalý přenos myšlenek, ale spíše jen obrazů a pocitů. Proto bylo snadnější používat ke komunikaci zvuky přenášené vzduchem. Ollové se mezi sebou dorozumívali umělým jazykem, složeným ze slovní zásoby dochovaných jazyků bývalé éry, uspořádaných podle zjednodušené gramatiky. Tento jazyk byl každému aspoň trochu srozumitelný, a proto se rychle rozšířil po celém Severním kontinentu, tak, jak se šířilo Thaarovo poselství.

Zev neměl jinou indicii, než že se hledané místo nachází na Jižním kontinentu při ústí široké řeky, tak, jak mu to kdysi ve Svatyni nože popsal Thaaar, který místo našel při svých toulkách světem. Podobných krajin ale za poslední měsíc viděli desítky a mapa, kterou měl, byla příliš obecná.

Oblohu zatáhly mraky a nastala naprostá tma. A tu všichni uviděli to, co ještě za světla viditelné nebylo: světélkování celého prostranství. Zdálo se, že jemné světlo vychází z betonových bloků okolo nich a pod nimi.
„Co to je?“ divili se válečníci a rukama se dotýkali pulzující světelné aury objektů kolem sebe. 
„Pozůstatek dávné radioaktivity,“ hádal Korak. „Na většině povrchu planety již není vidět, ale tohle místo muselo dostat obzvlášť silnou dávku. Možná nějaká exploze, tehdy, během té katastrofy.“
„A nebo pozůstatek radioaktivity po raketách, které odtud startovaly na Vialin a dál?“ vyslovil nahlas jeden bojovník to, nač všichni mysleli.
„Možná,“ odpověděl Korak. „Ale to musíme prověřit.“
Ollové začali ve tmě zkoumat sutiny. Soustředili se na místa, kde bylo světélkování nejintenzivnější, prosekávali husté křoviny v okolí a špicemi oštěpů rozrývali půdu pod nohama. Zapálili louče, už vodítko světélkování nepotřebovali, a dál pečlivě zkoumali místo, kde se nacházeli. Odhalovali stále více betonových ploch, trosek a děr vedoucích do podzemí.
Brzy začalo být zřejmé, že skutečně nalezli to, proč přišli na Jižní kontinent. Zbytky startovací rampy, trupy raket, hangáry. Byli na místě.

Po napětí posledních týdnů se bojovníci poprvé uvolnili, začali se radostně smát a plácat po ramenou. O jejich výpravě se bude vyprávět u ohňů, bardové budou o jejich statečnosti skládat ságy. Potvrdili starou legendu a možná znovuotevřeli cestu ke hvězdám.

Náhle se orgové rozštěkali. Ze stínů porostů a temných sutin okolo začaly vystupovat neznámé postavy.