1. Temná budoucnost lidstva - Těžký porod

Na lůžku pokrytém tkanými přehozy se svíjela žena v porodních bolestech. Porodní bába Vatika a její asistentka Akima, narychlo povolané z Moly - sousední vesnice, připravovaly v chatrči vše pro nastávající narození dítěte. Byla to obyčejná chatrč na kůlech, stejná jako ostatní chýše ve vesnici. Umístění obydlí na kůly chránilo obyvatele před hady, aligátory, divokými orgy a jinými nebezpečnými zvířaty. Obyvatelé Talionu takto žili odnepaměti.
Mužští byli z chatrče vykázáni, tohle byla ženská záležitost. Šli zatím do jiné chatrče pít daku, nápoj, který si vyráběli ze zkvašených plodů nasbíraných v lesích.
Chatrč se nacházela na okraji Talionu, malé vesnice tvořené třiceti domy. Talion spadal do sféry vlivu Pánů z Karibi, což bylo privilegium, za které vesnice každoročně posílala do Karibi sedm telat. Na oplátku byli pod ochranou tohoto samozvaného království, vzhledem ke vzdálenosti hlavního města se však jednalo o čistou teorii. Obyvatelé věděli, že se musí chránit především sami. Mocenské uspořádání se čas od času měnilo a Talion poslušně posílal daně tomu, kdo oblast aktuálně ovládal. Nebylo by moudré vzpírat se. A Pánové z Karibi patřili spíše k mírným vládcům.
Sitia křičela bolestí a proklínala den, kdy nabídla ubytování cizinci, který procházel městem. Od prvního okamžiku k němu byla magicky přitahována. Ten den byli muži na lovu a děti spaly v domě její sestry, byla proto v chatrči sama. Ráno cizinec odešel, ale pod srdcem jí na sebe zanechal památku. Žena svým mužům nikdy neprozradila, že otcem není někdo z nich. Ostatně, ani u jejích předchozích tří dětí nebylo otcovství jednoznačné a rodiči byli kolektivně všichni dospělí obyvatelé chatrče, podobně, jako tomu bylo i v ostatních rodinných jednotkách. Časy byly těžké a více členů rodiny si lépe rozdělilo práci spojenou se sháněním obživy. Sitia o návštěvě mlčela a jen tajně vzpomínala na onu vášnivou noc, kdy návštěvníkovi poskytla nocleh i sama sebe. Cítila, že takto to mělo být a byla svým způsobem naplněná. Teď ale křičela, nadávala a naříkala a volala ke všem bohům o pomoc. Proč jen toho muže pozvala k sobě nahoru?!
„To bude silák," poznamenala Vatika, když viděla, jaké bolesti nenarozené dítě své matce působí. Ač nemohla vědět, zda se narodí děvče nebo chlapec, přijala oznámení Sitie, že to bude kluk. Často se s tím u rodících žen setkávala, že tušily, koho v sobě nosí.
Stahy byly stále častější. Neměli hodiny, kterými by interval měřili, neměli ani žádné lékařské vybavení, které bylo ve starých dobách standardem.

Ženy měly jen nádoby s vodou, hadry a několik ostrých nožů, které očistily v ohni hořícím uprostřed místnosti. Doufaly ale, že je nebudou muset použít, a že vše proběhne, tak, jak má. Úmrtnost dětí i matek byla vysoká, ať už během porodu, nebo později, následkem infekce. Sitia však porodila již tři děti a tak se dalo očekávat, že nenastanou vážnější komplikace.

"Moje bába mi vyprávěla, že lidé dříve používali přístroj, který ukazoval dítě uvnitř ženy, ještě předtím, než se narodilo," poznamenala Vatika.
"Jak ho ukazoval?" zeptala se jí Akima, zatímco otírala mokrým hadrem tvář rodičky.
Vlastně už to vyprávění slyšela několikrát, ale snažila se hovorem uklidnit před nejkritičtější částí probíhajícího porodu. Pohlédla na sadu nožů vedle sebe a zachvěla se.
„Byla to skleněná deska, na níž se zobrazilo dítě uvnitř dělohy," odpověděla Vatika a přisedla k Sitii. Ta hekala stále úpěnlivěji. Dítě už se začalo prodírat ven.
„To je ono, a teď zatlač!" zakřičela na Sitii Akima.
„Aaah! Já už nemůžu! Ach, bohové!“ naříkala Sitia.
„Musíš, pro své dítě! Zatlač, teď!“ povzbuzovala ji Vatika a tlačila jí oběma rukama na břicho.
„Aaa! Nejde to! Eh!“ hekala Sitia a svíjela se na lůžku bolestí.
Ač tento porod již několikrát viděla ve snu, jeho intenzita ji přesto překvapila. Tolik bolesti, to jí její jasnozřivé sny zatajily. Nezbývalo, než bojovat za svůj i chlapcův život.
Nakonec však její pohyby, tlačení a kletby přinesly očekávaný účinek. Dítě s chrstnutím plodové vody vyklouzlo do připravených dlaní Vatiky a ta je, celé polepené krví a výkaly, předala do Sitiiny náruče.
„Vůbec nepláče!“ divila se Akima. „Je to krásný chlapec!“
„Já vím,“ šťastně zašeptala Sitia, těžce oddychujíc.
Náhle ji zaplavily vzdouvající se uklidňující vlny čirého štěstí. Už je po všem. Chlapec je venku. Žije. Ona také žije. Už je po všem.
Právě narozený chlapec se na ni dlouze díval velikýma moudrýma očima, ve kterých jako by bylo stáří celého světa. Sitia jeho pohled opětovala. Připadalo jí, že jí chlapec něco říká, ale nerozuměla. Věděla už během těhotenství, že dítě v ní je výjimečné, teď ale byla přímo naplněna posvátným úžasem. Zapomněla zcela na bolest, kterou jí způsobil a němě prožívala tiché štěstí a záplavu blaženosti. V těch očích bylo nekonečno a bezčasí. Ztrácela se v nich.
Poprvé odtrhla od chlapce pohled, až když do chatrče vylezli její muži, přivolaní Akimou.
„Je nádherný!“ řekl Alvar.
„Ano,“ souhlasil Sempi.
Bufo se jen s úsměvem díval na dítě v Sitiině náručí. Nebylo důležité, který z nich je biologickým otcem. Rodinná jednotka měla volný charakter, lidé se spojovali do menších a větších skupin, v rámci nichž si vzájemně pomáhali a dělili se o povinnosti související se získáváním obživy. Alespoň v jejich oblasti se tento model společného soužití, kdy děti patří všem, prosadil.
Vatika se mezitím věnovala rodičce. Odřízla pupeční šňůru a spolu s placentou vše vynesla před dům a hodila tu krvavou houbu orgům dole v ohradě. Se štěkotem se o ni začali přetahovat a trhat ji na kusy.
Vatika se vrátila do chatrče.
„Bohové dítěti požehnali,“ oznámila přítomným a začala skládat své nepoužité nože do kožené brašny. Akima zatím Sitii oplachovala břicho, rodidla a nohy vodou z hliněné mísy.
„Jsi naprosto v pořádku,“ poznamenala obdivně směrem k Sitii. „Také je to tvé čtvrté dítě!“
„A nebude poslední!“ zahlaholil Bufo, posilněný kvašenou dakou.
Sitia nechala poznámku bez odpovědi. Věděla ze svých snů, že ten hloupý komentář přijde. Navíc v té chvíli vůbec neměla pomyšlení na jiné děti, na ty už narozené, ani na ty budoucí. Měla na prsou nejkrásnější miminko na světě a byla rozhodnuta se mu plně věnovat. Ještě že její sestra sama navrhla, že mohou její tři potomci zůstat několik měsíců u ní, než se po porodu trochu zotaví.
Celou svou bytostí věděla, že toto dítě je jiné a že se s jeho narozením vše mění. Již dříve se jí její tušení budoucnosti často vyplnila a narození dítěte nebylo výjimkou.
V obraze, který již tolikrát viděla ve svých snech a který nyní konečně reálně prožívala, zbývalo zopakovat jedinou větu:
„Bude se jmenovat Thaar,“ oznámila všem přítomným v chatrči a upravila kožešinu, ve které byl chlapec zabalen.