2. Temná budoucnost lidstva - Osamělé toulky džunglí

Zpočátku se sice Sitia snažila Thaara chránit před nebezpečími, která na něj všude mohla číhat, ale chlapec měl vlastní rozum. Sotva se naučil chodit, začal utíkat z domu a toulat se po pastvinách Talionu a v přilehlých lesích. Marně jej Sitia varovala před vlky, hady a štíry. Marně jej prosila, aby se vyhýbal mokřinám, kde mohou žít krokodýli. Thaar na nic nedbal a nic jej doma nemohlo udržet.
Sitiino tušení, které měla ještě než se chlapec narodil, se naplnilo. Thaar se skutečně lišil od svých vrstevníků. Vynikal nad nimi pochopením věcí okolo sebe. Brzy vyrostl z plátěných plínek. Hrál si se svými sourozenci i s dětmi z jiných chatrčí Talionu, mnohem častěji se ale toulal po lesích sám, navzdory obavám své matky, a přinášel domů prapodivné nálezy, které po lesích nacházel: skleněné střepy, kousky zrezivělého plechu, zajímavé kamínky.
Sitia nakonec rezignovala. Přestože Thaara milovala celou svou bytostí, věděla, že jej nemůže držet doma, aby se mu nic nestalo. Venku číhala mnohá nebezpečí, jedovatý hmyz, pavouci, hadi, divoké šelmy, toulaví kočovníci, cizí bojovníci... Pokud by jej ale držela doma, nemohl by se s tím sám seznámit a pak by jej mohlo první takové setkání zaskočit. 
Sitia již neměla další děti. Jako by si její tělo řeklo, že čtyři děti stačí. Nebo jako by vědělo, že dalšího Thaara již stejně neporodí. Nevadilo jí to. Život v Talionu vyžadoval značné fyzické úsilí: péči o dobytek v ohradách, sběr plodů na políčkách kolem vesnice, příprava jídla, do toho pocit trvalého ohrožení…
Naštěstí byla politická situace v posledních letech stabilní a i kočovníci se drželi na své náhorní plošině. Až však nastane období sucha, mohou opět začít napadat vesnice v úrodné nížině. Život proto plynul klidně, daně pro pány z Karibi byly snesitelné a nikdo nestrádal.
Brzy bylo jasné, že Thaar po své matce zdědil jasnozřivé schopnosti. Děti si s ním proto odmítaly hrát na schovávanou, neboť vždy bez problémů každého našel, ať se schoval jakkoli důmyslně. Odmítaly s ním hrát i jiné hry, neboť jako zázrakem mu vždy hozené kůstky i roztočená bola padaly tak, jak se mu to zrovna hodilo a to děti, kterým takové štěstí nepřálo, těžce nesly. I to vedlo Thaara k tomu, že si častěji hrál sám a toulal se po okolí.
Brzy začal doprovázet své otce na lovu. Byl na svůj věk velký a silný. Když v sedmi letech skolil prvního kance, tátové to oslavovali několik dalších dní. Tehdy se Thaar poprvé opil dakou. Pobízen především Bufem, lil do sebe jeden hrnek daky za druhým. Měl skvělou náladu a hlasitě se smál. Když však vstal a chtěl vyjít ven uvolnit plný močový měchýř, země se pod ním zatočila a podlaha se vymrštila a práskla jej do čela. Ráno se probudil ve špíně na podlaze s hroznou bolestí hlavy a jeho oblek páchl močí. Hlava mu třeštila i celý následující den a Thaar si přísahal, že už nebude pít. I když své předsevzetí opakovaně porušil, nikdy se již nedostal do stavu, kdy by ztratil nad sebou kontrolu. Napříště již vždy upřednostňoval avasku, další nápoj, který mu přinášel úžasné obrazy, ale nemusel za ně ráno platil bolestí hlavy.
O to více se vydával na své soukromé výpravy do okolí. I když bylo málo co objevovat. Thaar doufal, že najde nějaké zajímavé artefakty z doby před Katastrofou, ale oblast, ve které žili, pravděpodobně již tehdy patřila k řídce osídleným oblastem a během staletí, které od té doby uplynuly, se veškeré stopy po předchozí civilizaci téměř ztratily. Dřívější éra přežívala především v příbězích vyprávěných za dlouhých večerů a Thaar s otevřenými ústy hltavě naslouchal popisu létajících kovových ptáků převážejících ve svých útrobách lidi, železných dracích a jiných zázracích. Málokdo už těmto povídačkám věřil, Thaara však představa cestování na velké vzdálenosti bez námahy fascinovala a proto neustával v hledání důkazů, že tyto věci skutečně kdysi existovaly.
Nebál se toulat sám. Naopak. O samotě se mu bystřily smysly, když byl v lůně přírody, cítil se s ní být zajedno, aniž by musel pít avasku, kterou při slavnostech připravovali starší z kmene. Zde byl v chrámu přírody a staleté kmeny a mechem obrostlé kameny k němu jakoby samy promlouvaly. Občas se mu stalo, že potkal i lidi ze sousedních vesnic, kteří byli na lovu. Jednalo se však vždy o přátelská setkání, Thaar navíc o jiných lidech v lese věděl dávno předtím, než se s nimi následně potkal. Snad mu to řekla příroda, možná prostě cítil jejich přítomnost, přestože se třeba zpočátku před ním schovávali. Věděl o nich stejně přesně, jako když si dříve hrál s dětmi na schovávanou.
Jen jednou naopak něco přimělo schovat se jeho, a když honem ustoupil do hustých zelených kapradin, spatřil průzkumný oddíl několika těžkooděnců sousedního království. Pátravě se rozhlíželi okolo sebe a mluvili spolu jazykem, kterému Thaar nerozuměl.
Co tu pohledávají? Musí varovat lidi z vesnice!