3. Temná budoucnost lidstva - Kuš je výborná zbraň

Thaar  opatrně couvl ještě víc do mokré džungle a chráněn vysokými kapradinami se dal do běhu. Když skupina šesti cizích vojáků dorazila do vesnice, už tam na ně čekali.
„Všichni ať se okamžitě shromáždí!“ zavelel jeden z nich jazykem, kterému vesničané rozuměli.
Jeden z vesničanů se k nim přiblížil na několik kroků.
„Ale vaše království nevyhlásilo Pánům z Karibi válku! Chrání nás Dohoda!“
Místo odpovědi jeden z težkooděnců zvedl kopí a vesničan padl mrtev k zemi.
Vesničané se zděsili a horlivě se začali podle příkazu seskupovat před namířené zbraně. Matky s dětmi, muži, všichni se nyní báli, co bude následovat.
„Jsou tu všichni?“ hrozivě se zeptal voják, který ovládal jazyk vesničanů.
Sitia se rozhlédla. Kde je Thaar? Kam se v tom zmatku ztratil? Snad utekl do lesa.
„Odteď tady velíme my a budete nám sloužit! Jinak vás všechny pozabíjíme!“
Mezi vesničany proběhla vlna pochopení. Tohle nebyl válečný výsadek. Jednalo se pravděpodobně o dezertéry z armády sousedního království.
V tom případě tedy nebyli chráněni svým královstvím ani Dohodou.
„Vžžžž!“ zazněl krátký zvuk a první voják padl k zemi s šípem v krku.
Co to? Jeho druzi se vztekle rozhlíželi, ale nevěděli, odkud šíp přilétl. Vesničané se ani nepohli.
„Vžžžž!“
A na zem padl druhý vetřelec.
„Na ně!“ vykřikl Bufo a hodil kámen, který zvedl ze země.
Ostatní muži a několik žen hromadně zaútočili na vojáky vším, co jim padlo do ruky.
Bitva netrvala dlouho a vojáci, unavení cestou džunglí, se nezmohli na vážnější odpor.
Thaar s kuší v ruce slezl ze stromu. Soucítil s Kiarou, která oplakávala smrt svého muže. Proč musel tak zbytečně zemřít?! Měl začít střílet hned a nečekat, než se vyjasní, proč vojáci přišli, vyčítal si.
Večer vesničané slavili vítězství a avaska tekla proudem.
Tato příhoda Thaara velmi zasáhla. Bylo to jeho první setkání se smrtelným ohrožením, pokud nepočítal běžná nebezpečí džungle, šelmy, jedovatý hmyz a hady. Připadalo mu nesprávné, že by lidé měli bojovat proti sobě navzájem.
Přemýšlel o tom často při svých dalších osamělých výpravách do tropického pralesa.
Nedlouho poté, to již měl za sebou patnáct období dešťů, zkoumal prohlubně v blízkých skalních útvarech, zda se tam neskrývá nějaké zvíře, které by mohl ulovit. Sice byl ve skalách již několikrát, ale tentokrát objevil za hustým porostem malou jeskyni.
V šeru rozeznal hromadu kamení, zřejmě pozůstatek dávno zříceného stropu jeskyně.
Zpod balvanů však něco vyčnívalo. Nejdříve si myslel, že to je větev, ale když se předmětu dotkl, zjistil, že se jedná o kov. Předmět pevně vězel v zemi, proto Thaar s námahou začal odvalovat balvany z hromady stranou. Byl na svůj věk velký a silný, přesto pro něj byl tento úkol velkou výzvou.
Postupně odkryl stopy dávné tragédie. Kdysi se na skupinu, která se v jeskyni schovávala, zřítil strop jeskyně. Po dávných obyvatelích jeskyně zůstaly jen rozdrcené kosti a několik podivných předmětů, jejichž účel uplynulý čas zcela zatemnil.
Thaar tiše zašeptal modlitbu k předkům, požádal mrtvé o odpuštění za vyrušení, a posbíral vše, co neznal.
Kromě několika kovových ozdob byl nejzajímavější podivný nástroj, který spatřil jako první.
Jednalo se o kovovou rouru, na první pohled to byl relikt z minulé éry.
I přes značné zdeformování spadlými balvany předmět již svou vahou vzbuzoval zvědavost.