6. Temná budoucnost lidstva - Dům na stromě

Poté, co Thaar pracně nanosil všechny posekané bambusové kmeny k Samseerovu obydlí, šel Samseerovi vrátit jeho meč. S obavami se přitom zeptal, zda by místo ve stráni mohl mít své obydlí zavěšené v korunách stromů. Napadlo jej to dole, když při přenášení bambusových kmenů několikrát zapadl do mokřin. Z domova byl zvyklý bydlet v chatrči na vysokých kůlech, které obyvatele chránily před šelmami dešťného pralesa.

Samseer překvapivě souhlasil a tak Thaar začal tahat bambusy do korun stromů u jeho srubu. Od dětství rád šplhal po stromech jako opice a tato dovednost se mu nyní hodila.
Práce na stavbě domu v korunách stromů mu trvala několik dnů, přičemž noci trávil v houpací síti natažené mezi dvěma stromy. Liánami k sobě  svazoval jednotlivé bambusové tyče, aby pevně držely. Nejdříve z nejsilnějších kmenů vytvořil kostru a podlahu, pak z tenčích kmínků udělal stěny a nejtenčí pruty použil na střechu, kterou překryl vrstvou velkých listů.
 
Každé ráno před východem slunce sbíhal podél kaskádovitých vodopádů na mýtinu pro dříví na oheň, aby si zasloužil svou denní porci pštrosího guláše, který měl Samseer v kotli navařený na několik dnů dopředu.
To byla jediná doba, kdy se spolu setkávali. Samseer dal jasně najevo, že v jeho srubu spát nebude a že jej nezačne učit dříve, než si postaví vlastní obydlí. Thaar proto usilovně dřel. Během práce jen občas po očku z výšky sledoval Samseera, jak na prostranství před srubem provádí svá cvičení.
Přes den Thaar pojídal tropické ovoce hojně se vyskytující v okolí srubu, které zde Samseer před lety nasázel. Ani věčně hladové opice nedokázaly zlikvidovat všechny divoce rostoucí banány, avokáda, ananasy, grepy, manga, mochyně, marakuje, papáje, ořechy a jiné plody, na které si pravidelně chodily. Opičky si brzy na jeho přítomnost v korunách stromů zvykly a teď kolem něj často vřeštěly a houpaly se na vznikající konstrukci domu, až je musel tyčí odstrkovat.
Když svůj příbytek konečně dokončil, Samseer uznale pokývl hlavou.
„Je to bezpečnější než můj srub," pochválil stavbu. "Když jsem býval mladší, žil jsem jeden čas v malé jeskyni vysoko na skále,“ zavzpomínal. „Ale teď už upřednostňuji pohodlí...“  
„Na to pohupování ve větru se dá zvyknout,“ nadhodil Thaar a dmul se pýchou, že mu Samseer jeho stavbu pochválil.
„Ne ne, já raději zůstanu dole na zemi!“ usmál se Samseer a spustil se po žebříku z lián zase dolů.
   
Thaar sešplhal dolů za ním. Dychtivě se Samseera zeptal, zda dnes už konečně začnou s výcvikem. Ten ale zavrtěl hlavou. 
„Nejdříve musíme jít na lov doplnit zásoby masa. Dnes ráno jsme snědli poslední zbytky guláše!“
„To bude snadné, tady všude okolo je spousta zvěře!“ zasmál se Thaar. "Vezmeme luk a..."
„Tady lovit nebudeme!“ zarazil jej Samseer.
„Tak dole u potoka?“ divil se Thaar.
„Ani tam ne. Půjdeme na Planinu.“ Odpověděl Samseer.
Severní pláň byla vzdálena asi den cesty od srubu a cestou bylo nutné překonat Šedé hory. Tvořily ji rozlehlé travnaté plochy, na kterých se pohybovaly volně se pasoucí skupiny lam a pštrosů.
Thaar nerozuměl, proč se musí trmácet tak daleko, když je okolo Samseerova sídla tolik příležitostí k získání potravy? Místo nebezpečných výprav by přece mohli pohodlně lovit v okolí vodopádu.
Přestože už byl poučen, že nemá odmlouvat, zeptal se na to.
„Zvířata nejsou hloupá,“ vysvětlil mu klidně Samseer. „Brzy by u srubu nebyla žádná a pak by mne nic nevarovalo, když by se přiblížil někdo cizí!“
Thaarem se rozlila vlna pochopení. Tak proto o něm Samseer dopředu věděl, když k němu poprvé přišel! Podle změn v chování papoušků na stromech, opic ve větvích a jiných zvířat vždy přesně poznal, co se v bezprostřední blízkosti děje.
Stále mu ale jedna věc nebyla jasná:
„Ale proč musíme chodit až na Severní pláň? Dole po proudu je v lesích tolik zvěře! A na pláních žijí ti hrozní kočovníci!“
Široko daleko obávaní kočovníci se volně pohybovali plání na koních a žili ve stanech ze sešitých kůží. Neměli stálé osídlení, ale sledovali z pozdálí pohyb stád. Nikdo o nich nic bližšího nevěděl, neboť s nikým neudržovali přátelské styky; chtěli žít svobodně po svém. Snad proto bezdůvodně napadali vesnice poblíž plání, zabíjeli, pálili a ničili, aby je vladaři místních samozvaných království nechali na pokoji. Tato taktika byla rozhodně účinná. I když jednotlivá království často válčila mezi sebou, žádné se nikdy nepustilo do boje s kočovníky.
„Nejde jen o získání potravy“ odpověděl Samseer. „Je příliš snadné ráno naklást oka a večer posbírat chycená zvířata!“
„Ale proč zrovna ke kočovníkům?“ stále nechápal Thaar.
„Musíme neustále rozvíjet naše bojové instinkty!“ vysvětlil Samseer. „Právě skutečnost, že na nás mohou kdykoli zaútočit kočovníci, nás udržuje ve střehu! A mne už docela nenávidí...“ zasmál se pro sebe.
Zvedl luk opřený o stěnu srubu, otočil se a začal stoupat po stráni nahoru.
Thaar už se na nic neptal a mlčky jej následoval. Necítil se být dost silný, aby čelil těmto krutým bojovníkům. Ale se Samseerem půjde i do pekla.
Šplhali přes horská sedla Šedých hor tyčících se vysoko nad pralesy v nížinách. Šedé hory tvořily přirozenou hranici mezi vlhkým pralesem a suššími travnatými pláněmi.
Kráčeli cestou necestou celý den. Večer se v horách udělalo chladno. V posledním horském průsmyku po celodenním putování proto rozdělali oheň, aby se zahřáli. Pojedli několik ananasů a ulehli. Přesto, že měl Thaar ještě hlad, ihned tvrdě usnul.