7. Temná budoucnost lidstva - Noční přepadení

Pro nové čtenáře nejdříve stručné shrnutí, takové to „v minulých dílech jste viděli“: Příběh se odehrává 1000 let v budoucnosti, kdy zbytky lidstva přežívají v primitivních podmínkách po dávné katastrofě (tohle téma je dnes v módě).
Na rozdíl od lidí, příroda se již dávno vzpamatovala. Pravidelní čtenáři už z náznaků ví, ostatním zadarmo prozradím, že se vše odehrává (zatím :-) ) v Jižní Americe, v důsledku dávného přepólování planety ale považované za „Severní kontinent“. V malé vesnici se zde narodil Thaar, chlapec s talentem vnímat myšlenky druhých. Když dospíval, rád se toulal okolní džunglí. Když jednou našel artefakt z minulé éry, jehož funkci nikdo ve vesnici neznal, vydal se pro radu za Samseerem, tajemným starcem s pověstí neporazitelného bojovníka, který žil osaměle v horách. Thaara fascinovaly Samseerovy znalosti a prosil jej, aby mu dovolil se od něj učit. Samseer nakonec souhlasil. Když jim v minulé kapitole došly zásoby, vydali se spolu na lov na nebezpečnou Severní pláň...
A teď už nebudu zdržovat: :-)
Thaar se nečekaně probudil. Až po chvíli si uvědomil, proč: cítil přítomnost blížících se cizích osob.
Pohlédl na Samseera, který seděl u ohně, zřejmě si vůbec nelehnul. Zrovna přiložil do ohně kus suché větve a ozvalo se typické zapraskání, jak živel ohně zajásal nad novou potravou. Samseer se k němu otočil a kývl na potvrzení, že o vetřelcích také ví. Byla stále ještě hluboká noc.
Temná obloha byla posetá zářícími hvězdami. Nad nimi viselo souhvězdí Severního kříže. Dorůstající měsíc svítil nízko nad obzorem a osvětloval siluetu majestátních hor.
Thaar si zvolna sedl a soustředil se. Ano, okolo nich se ve tmě pohybovalo několik nepřátelsky naladěných osob.
Cítil, jak mu srdce bije v hrudi. Přišlo to tak rychle! Myslel, že jim hrozí nebezpečí, teprve až sestoupí do pampy, ale v horách že jsou ještě v bezpečí. Tiše sáhl k pasu po noži, který mu dali jeho otcové. Kov, pocházející z doby ještě před Katastrofou, jej příjemně zastudil do dlaně. Ten dotyk byl uklidňující.
Samseer zatím přiložil do ohně několik dalších větví. Oheň se s praskáním rozhořel.
Poté se Samseer narovnal a začal do nočního ticha nepřirozeně hlasitě zpívat:

Tam na jihu, za velkou vodou,
kde všichni lidé spokojeně žili
a neznali žádný žal,
tam žil kdysi mocný král,
pán ohně a železa,
a ten vládl silnou rukou,
jež svírala ostrý meč...

Thaar tu píseň znal. Všichni ji znali. Sága o padlém království na Jižním kontinentu se v Talionu často zpívala.

Byl nejmocnější z králů
a mocné loďstvo měl,
chtěl vládnout všem zemím,
ale svět nenáviděl jej,
pak došlo k velké bitvě,
oheň se šířil zemí…

Okolo bylo ticho. I noční tvorové utichli. Samseer pokračoval ve zpěvu. Známá slova písně Thaara uklidnila, navzdory hrozícímu nebezpečí. Uvolnil se, jeho dech se začal prohlubovat s pomalým rytmem monotónní melodie...
...Náhle však sebou mrsknul stranou mezi kamení, aniž v ten moment ještě chápal, proč to udělal, jaký instinkt jej k tomu vedl. Důvod poznal vzápětí: Prostorem, kde ještě před chvílí seděl u ohně, prosvištěl letící šíp. Thaar se ze země zmateně ohlédl po Samseerovi a s překvapením spatřil, že klidně dál sedí u ohně na svém místě a jen se na něj uznale usmál.
„Velmi dobře, nezklamal jsem se v tobě!“ pochválil jej Samseer a máchnutím hole ledabyle srazil k zemi další vystřelený šíp, jako by to byla jen moucha. „Ale příště si vyber pro dopad lepší terén...“ dodal.
Na skále nad nimi se mihlo několik temných stínů. Byli obklíčeni.
Stále bylo ticho. Útočníci vyčkávali. Kde ale jsou? Thaar vzrušeně dýchal a krčil se v trávě. Vzpomněl si na hry z dětství, kdy vždy snadno našel ostatní schovávající se děti.
Ležíc na zemi mezi kameny, přivřel oči a soustředil se. A už vnímal nepřátelsky naladěné cizí bojovníky okolo sebe. Přesně věděl, kde se který z nich ukrývá, přestože vše okolo zahalovala neproniknutelná tma, o to větší, že jejich vlastní pozice byla ozářena ohněm.
Napočetl devět cizích myslí chystajících se zabít vetřelce. Vetřelce? Ach ano, to on a Samseer zde vlastně byli vetřelci, ne naopak! To oni svévolně pronikli na cizí území a není divu, že kočovníci byli připraveni bránit své teritorium.
Thaar otevřel oči, v leže mlčky hleděl do plamenů ohniště a ohromeně přemýšlel. Zapálil snad Samseer oheň na tak viditelném místě záměrně? Je i tohle součástí jeho výcviku? Jak se má rozhodnout? Nemyslel na to, že může v boji zemřít. Byl si ale jistý, že pokud skutečně dojde k boji, všech devět cizích útočníků zemře. Nikdo přece nedokáže Samseera porazit. Tohle pomyšlení ale nijak nezmírnilo naléhavost situace.
„Dva se teď plíží zespoda k nám!“ sykl na Samseera.
„Výborně!“ usmál se Samseer a ještě chtěl něco dodat, když tu se bleskově sehnul. Nad jeho zády přeletělo mrštěné kopí a odrazilo se od skály.
„Jakatarí!“ rozlehl se vzápětí výkřik a v reakci na něj se ozval řev všech skrytých nepřátel.
Ze všech stran se ozval dusot nohou.
Thaar si ani později nedokázal přesně vzpomenout, jak vše následně proběhlo. Než se nadál, Samseer rozkopl hořící oheň a žhavé uhlíky se rozletěly na všechny strany. Suché traviny okolo nich se prudce vzňaly a náhle bylo všude velmi jasno. Ve stejném okamžiku se Samseer převalil k němu na zem, popadl jej za ruku a stáhl za sebou kamsi dolů kamennou strouhou, o které ani nevěděl, že tam je. Thaar ve tmě neviděl na cestu, pokud však při klopýtání způsobil nějaký hluk, zanikl v bojovém křiku útočících nepřátel.
O mžik později, skryti za kapradinami, už z bezpečné vzdálenosti tiše sledovali, jak k místu, kde ještě před chvílí byli, utíkají ze všech stran polonahé postavy, celkem devět. U ohně se rozběhlí útočníci zmateně zastavili a začali horečně prohledávat okolí. Celou scénu osvěcovala hořící tráva a Thaar si se zájmem prohlížel pomalované obličeje útočníků a ozdoby z peří v jejich vlasech.
„Jak snadné by bylo je teď všechny postřílet...“ zašeptal udiveně Thaar. Stále byl ohromen lehkostí, s jakou Samseer dokázal vyklouznout z obklíčení.
„Chceš? Tady máš luk!“ šťouchl jej vesele Samseer svou zbraní.
„Ne...“ odvětil Thaar po krátkém zaváhání. „Nebylo... nebylo by to správné...“
„Soucit je největší ctností bojovníka!“ pochválil jej Samseer, ležící v kapradinách vedle něj.
Útočníci si až teď zřejmě uvědomili, že jsou příliš osvětleni ohněm a po rychlé výměně několika povelů se dali na ústup dolů směrem k Planině. Hořící tráva zvolna dohasínala.
Když kočovníci zmizeli, podotkl Samseer:
„Tak, rozcvičku máme za sebou. Brzy bude svítat.“
„Vrátíme se?“ zeptal se Thaar.
„Ale kdepak,“ zněla odpověď. „Dokončíme přece, proč jsme sem přišli. Jen kousek popojdeme, tady už kočovníci stejně všechnu zvěř vyplašili...“
Opatrně scházeli tmou po zarostlém svahu dolů, na cestu jim svítil jen měsíc a hvězdy. Samseer se zřejmě dobře orientoval a kráčel s jistotou.
Na Samseerův pokyn Thaar při chůzi neustále mlátil klackem do kapradin a křovin a dupal, aby před nimi mohli hadi a šelmy včas ustoupit. Takto se dostali až na Pláň.

Thaar doufal, že spatří pověstné špičaté stany kočovníků, ale planina, kterou byl schopen obhlédnout z jejich pozice, byla pro ně bezpečná. Ani když se Thaar "zaposlouchal" svým vnitřním zrakem, nevnímal přítomnost jiných lidí.
Oklepali ze sebe klíšťata a tiše postupovali při okraji planiny, hory měli po levé straně. Obzor před nimi se mezitím začal prosvětlovat.
Pak už jim vycházející slunce svítilo do očí a Thaar si musel zakrývat dlaní oči, aby lépe viděl. Z tak otevřeného prostoru se mu až zatočila hlava. Dosud měl kolem sebe vždy kopce a stromy.
Kam pohlédli, na planině se skutečně v dálce potulovala různá zvířata, která ani neuměl všechna pojmenovat. Rozeznal stádo lam, všude létalo množství ptáků.
Pomalu se brodili travou. Tu Samseer sundal z ramene luk a vystřelil do vysoké trávy. Z místa dopadu šípu se poplašeně zvedlo několik pštrosů a rozuteklo se na všechny strany. Jen jeden zůstal ležet na místě a kopal svýma dlouhýma nohama zoufale okolo sebe, Samseerův šíp mu trčel z boku.
Travou sahající jim po pás došli k postřelenému chrčícímu opeřenci.
„Lama by asi byla lepší, ale tenhle kus byl z celé skupiny nejtlustší...“ poznamenal Samseer, máchnutím nože ukončil trápení zvířete a zručně odřezal krk, nohy, křídla, vyvrhl vnitřnosti a naporcoval trup na několik menších dílů.
Když z masa přestala valit krev, rozdělil vše do dvou kožených vaků. Otřel si krev z rukou do trávy, podal jeden naplněný vak přihlížejícímu Thaarovi a řekl:
„A teď zase zpátky do hor. Večer si maso opečeme!

Pokračování někdy příště... :-)